Zásnuby bohoslovce, aneb udělování služeb v Nepomucenu

Tentokráte Vám představím takovou menší slávu, která se odehrála na naší koleji na začátku ledna, jednalo se o udělení dvou služeb – kandidatury a akolytátu. Povědomí čtenáře blogu o tom, co je kandidatura asi nebude veliké, tak na úvod dám pár základních dat, abychom si to ujasnili. Akolytát rozebírat nebudu, ten mám přijímat, dá-li Pán, otec biskup a dalších x faktorů, příští rok. 

Kandidatura mi připomíná zásnuby. Jednou jsem byl svědkem zásnub mých dobrých kamarádů, bylo to na horách v jedné kapli. Kněz měl takový speciální formulář a oni tam před Bohem a veřejností (pár kamarádů a my budoucí svědci) si slíbili, že to ze svým vztahem myslí vážně a že se budou snažit, dobře se připravit na manželství. Nejprve jsem z toho byl zmatený, nechápal jsem rozdíl slibu tohoto a manželského, ale došlo mi to až časem.

Taky mi to trochu připomíná obláčku v klášteře, kdy mladý muž nebo dívka předstopí před svoji komunitu a přijme jméno a znak svého rozhodnutí. Ještě v konviktu jsem byl přítomen obláčky své kamarádky z naší vesnice a zanechalo to u mě silný zážitek.

Možná to vidím příliš romanticky, ale kdybych o tom tak nepřemýšlel, asi bych to jen přežil, zatímco já se to snažil prožít. A jaké to tedy je? Při mši svaté jsou před homilii představeni kandidáti jáhenství a kněžství, to znamená, že otec rektor přečte jejich jména a oni vystoupí z řady a zvolají „Zde jsem“ a úklonou hlavy pozdraví biskupa. Po homilii se kandidát svým „ANO“ zavazuje k dokončení formaci a k úsilí se stát knězem. Biskup odpovídá za Církev, že jeho rozhodnutí přijímá. Je to takový dialog, který sám o sobě není svěcením, ale je závazný pro obě strany. Kandidát i biskup mohou sice od svého slova odstoupit, ale mělo by to mít závažný důvod. Od tohoto dne by měl bohoslovec svoji formaci brát ještě vážněji.

A teď trochu osobního, aby to nebylo jen takové suché povídání a nic po tom. V Nepomucenu jsme byli dva kandidáti a další dva spolubratři byli čekatelé služby akolytátu. V dnešní době před svěcením bohoslovec přijímá tři služby (kandidatura v 3.ročníku, lektorát a akolytát ve 4.), trochu mi to připomíná pásky v karate (jak jedna sluba navazuje na druhou).

Služby nám na svátek Zjevení Páně uděloval otec kardinál Špidlík. Ale samotná příprava byla už mnohem dřív. Nejprve to bylo 3 a půl roku formace, ručně psaná žádost diecéznímu biskupovi a setkání se spirituálem o. Richardem Čemusem, který nám přiblížil smysl kandidatury. Měl jsem také před vánocemi možnost hovořit o kandidatuře se svým diecézním biskupem a jsem vděčný za jeho slova, protože kardinál Špidlík mě přijímal v jeho zastoupení. No a pak taky byl prostor na osobní přípravu.

Na začátku mše svaté jsem si uvědomil, že najednou je půlka formace za mnou a cesta, na kterou jsem před lety vykročil, má první důležité zastavení. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomil, co to znamená a co jsem pro to mohl a co ve skutečnosti udělal. Byl jsem jako mimo reál a bylo mi všelijak. Ale v ten moment, co jsem odpověděl „ANO“, tak to najednou ze mě spadlo a nabyl zpátky pokoj.

Po mši svaté následoval slavnostní oběd a jakmile skončil, následovalo obyčejné nedělní odpoledne a pak večer. Už jsme nebyli žádné hvězdy a co se stalo, stalo se minulostí. Trochu jsem pocítil osamění, protože jsem tu kromě kamarádů z koleje nikoho neměl. V Olomouci vždy na takovou slávu přijeli rodiče, sourozenci a kamarádi, všichni se sešli na oběd v jídelně a prožili společné odpoledne. Jsem rád, že mnoho těžkostí člověk zakusí už během formace, že kdyby nic, alespoň ví, co si zvolil a co ho čeká. A jak mi říká táta, vybral sis to, tak bojuj. A já jsem rád kde a za Koho můžu bojovat.

PS: Fotky jsou od Jirky Peška