Moje cesta do školy

Rád bych v několika příspěvcích přiblížil život studenta teologie v Římě. Tentokráte uděláme takový malý exkurz do naší školní cesty. Je potřebné zároveň s textem sledovat fotografie, které někde na webu také najdete, snad pod stejným štítkem nebo názvem (Moje cesta do školy).

---

Do školy chodíme pětkrát týdně, vyučování je dopoledne, odpoledne je výjmečně, například jazykový kurz nebo nějaký seminář. Podle Google earth to tam máme 1,63km, časově je to 16 minut. Někdy je krásně slunečno, jindy padají trakaře, tedy pořádně husté kaply deště. Každodenním kontaktem se naše část města stává takovou vesnicí, kde potkáváte na ulici stále stejný lidi, takže už se s nimi znáte. Zkusíme si udělat takový malý exkurz, který nám přiblíží nějaké fotografie, vybral jsem pár zajímavých míst. A také jsem pokusil udělat malý přehled do snímku z Google.

 

První zastávka je na rohu u zelinářství, kdysi tam byl obchod s oděvy, ale neuživil se. Lidí tu bydlí v těch deseti podlažních okolních domech hodně, tak se tu zelináři drží. Občas tu nakupuju ovoce, protože je nejlevnější v okolí, tak o 30-50% než má třeba zelenina vedle cioccolaterie, ale musím si dát pozor. Ananasy jsou plesnivý, kaštany červavý, kiwi nahnilý a podobně. Když si ale dáte pozor, dá se vybrat. Prodávají tu nějací turci nebo něco takovýho, nejsou moc příjemní, divně tak koukaj když okolo.

 

Přes silnicu vedle drogerie je The Player. Několik obchodů této firmy patří starému židovi, který se vyznačuje tím, že obvykle nosí modrou košili s červenou kravatou. Stojí vždy v jednom ze svých obchůdků, nebo stojí před výkladní skříní a pozoruje lidi. Zdravíme se, s otcem vícerektorem prý občas chodili pro noviny.

 

Rušnou Viu Merulanu přecházíme po přechodu, kde blikají světla, je tu masívní ostrůvek a já nevím co. Na auta mávnem a jdeme, u motorek čekáme, ty jsou nevyzpytatelný, brzdí až metr před překážkou, takže neriskujem. Zatím mám jen pozitivní zkušenosti, ale klukům loni zastavilo auto a to druhý za ním ne, takže to první nárazem přelítlo přes zebru, ještě že už na ní nebyli, jinak by tu asi nebyli.

 

Za rohem je cioccolateria, to je obchod s čokoládou a podobnýma pochutinama, výběr mají naprosto úžasný. Koupíte čokoládový betlém nebo šachy, cukroví naplněné tou nejpohlednější náplní, prostě čokoládový ráj. Ceny už jsou horší, cca 3,5-5€ za etto (100g). Můj spolubratr tu dokáže adorovat skoro jako před svatostánkem.

 

O pár metrů dále je jedna malá banka, před ní je den co den jeden bodyguard. Italové mají často u bank hlídače, protože se prý hodně vykrádají banky. Občas se spolu pozdravíme nebo prohodíme slovo. Jednou tam stálo v bojové pozici policejní auto a druhé s majáčkem gumovalo asfalt naproti. Sepisovali s policajtem nějaký protokol, tak jsem měl o něj strach, co se stalo. Při návratu ze školy jsem mu říkal, že jsem měl o něj obavu, ale nakonec to nebylo tak horký, jen podezřelý auto před bankou.

 

Vedle stojí obchod s obuví, Hassan, kde jsem si listopadu koupil boty. Přivezl jsem si do Itálie baťovky, příjemné kožené botasky z měké kůže, ale po pár měsících se rozpadly. A tady byla výprodej a tak jsem si koupil nádherné kožené italské za 47,5€, doufám že vydrží.

 

Další zastávkou je kostel Nativitá (Narození Páně) a vedle gelateria (zmrzlinářství), o ní třeba jindy. Nativitá je nejbližší římskou farnosti, jednou za čas sem chodíme na čtvrteční mši svatou. Denně je zde 4–5 mší svatých, farnost je živá a působí tu například skauti. Když jsem tu byl na konci listopadu, seznámil jsem se se dvěma německýma bohoslovcema. Domluvili jsme se, že někdy přijdou na český pivo a návštěvu Nepomucena, tak uvidíme. Jsou tu jen na rok, jeden z Řezna a druhý od Kolína.

 

V další ulici sedává jeden zvláštní chlápek, den co den opravuje venku na ulici šicí stroje. Zná se s jedním knězem od nás z Nepomucena, takže se zdravíme. Asi je to důchodce, který se nechce koukat celý den na televizi, tak volí kontak s lidmi na ulici a opravuje jim šicí stroje a žehličky. Ale ve svým skladu má šílejen binec a jeho kumšt taky netuším, jednou mu nějaká zánovní žehlička skákala pochodníku (když mu vypadla z ruky).

 

A už jsme blízko university. Hned za malou benzínkou začíná tzv. Zeď, je to cca 300m dlouhá cihlová zeď, za kterou je jeden z největších obchodů s potravinami v centru. Zeď je vysoká cca 4-10m, nahoře sedí holubi a kdo se jim nelíbí, na toho hodí bombu. Je jich tu plno a tak chodíme alespoň metr od zdi, například jednomu spolubratrovi se nevyplatilo licovat můr. Hned za rohem následuje asi 60m délky poměrně širokého chodníku, který končí antickou památkou. Lidi, kteří to neví a jdou dál, se buď vrací na křižovatku nebo lezou přes zábradlí do silnice. Nepochopitelné, ještě v říjnu tu dělali fungl nový chodník a zábradlí a najednou to utli. Takže chodíme okolo po silnici, je to adrenalínek, ale ještě mě nikdo nesrazil. Pokud už tu nic nenapíšu tak půl roku, tak se moje klika zvrtla. Jeden náš učitel, o pár desítek metrů dál, byl sražen autem a jen zázrakem žije v nemocnici.

 

No a hned za tou památkou, která nevím co znamená a která asi nemá ani takovou hodnotu jako lidský život, aby se upravila tak, aby tu vedl alespoň úzký chodníček, je vstup na universitu a do Římského semináře. Vstupuje se tu na vatikánské území, takže se musí projít okolo vrátnice. Jednou mě nechtěli pustit dovnitř, asi jsem je nepřesvědčil svou vyzáží. No, v kolárku tlustým 5cm nechodím, v saku taky ne. Takže už jsme na půdě university a zakončíme náš exkurz fotkou půčelí vchodu.

 

Tak to by bylo asi tak vše, příště bychom mnohli podívat dovnitř, ne?