Ve službách padre Umberta

Tentokráte uděláme malý exkurz přímo do italských rodin, kam se může dostat i český bohoslovec, a to s chabou italštinou, ale taky s naprostou samozřejmostí a přirozenou autoritou kolárku až běhá mráz po zádech.

Nepomucenum leží poblíž centra Říma, pokud bereme fakt, že jsme asi jeden a půl kilometru od městských hradeb. Ale taky, jak jsem psal v jednom z předchozích příspěvků, jsme ve čtvrti, kde se lidi docela znají a atmosféra tu není až tak anonymní. Polohou sice patříme do obvodu farnosti Všech svatých, ale spolupracujeme s farností sv. Kateřiny Sienské otce Umberta. Každý rok tu farnost pořádá na naše poměry zvláštní akci – žehnání bytů. Pro jistotu se někdo z našich kluků (bohoslovců) díval do manuálu, co laik smí, a co už nesmí. A zjistil že je to možné dělat. A tak jsem se i já přihlásil do žehnacího týmu a o tom chci napsat pár slov.

Co se dělá mi řekli kluci v koleji, Martin mi poslal po SKYPE (to je náš komunikační kanál) modlitbu, takže jsem byl připraven. Přesně v šest jsme dorazili do farního centra, což je takový likusák, asi něco co mají salesiáni na sídlišti v Líšni. Okolo bylo docela dost lidí, možná že taky šli žehnat. Oblíkl jsem si kleriku, ostatní kluci si vzali lízátko (kolárková košile). Kleriku mám docela rád, protože se dá oblíct na cokoliv a člověk se nemusí nechávat svazovat knoflíky od košile.

Ve dveřích nás vítal padre Umberto, široký úsměv a už nám tlačil do ruk objemnou složku materiálu a z krabice kropáč. Fasovali jsme to jak dělníci nářadí. Dostal jsem instrukce, kterým jsem úplně nerozuměl, ale kluci mi to pak vysvětlili a šli jsme do terénu. Každý dostal na starost jeden panelový dům, který jsme měli projít, kdo z obyvatel chtěl, tak tomu požehnat, vykropit byt a něco se pomodlit. Každý dostal dopis od otce Umberta a obrázek na památku, nemocným a starým jsme měli nabídnout možnost svátostí a pak se rozloučit, popřát požehnané svátky a zazvonit k sousedům. Když nám někdo něco dá, tak to máme vzít pro farnost. Vrátit jsme se měli do čtvrt na devět. Jednoduchý jak facka, ale realita byla trošku jiná.

Můj dům měl deset pater, takže třicet bytů. Stál jsem bezradně přede dveřma a čekal co se bude dít. Naštěstí šel nějaký pán ven, tak jsem se dostal do domu. Podle rad spolubratrů jsem vyjel výtahem do nejvyššího podlaží, postavil se před první dveře, napsal si jméno do poznámek, nadechl jsem se a zazvonil. Ale nic se nestalo, tak jsem vydechl a zkusil to podruhý. Zase nic. První křížek, to jako že nikdo není doma.

Pak jsem zkusil byt č. 29 a hned se otevřelo, člověk by si myslel, že mě chlapík špehýrkou šmíroval a bavil se, jak mi to jde. Ale ve skutečnosti nás měli lidi čekat, tedy vědět o nás. Po domech totiž byly vylepeny cedulky s tím, že je nabídka žehnání. Tak ten chlapík mě hned pozval dál a čekal co budu dělat, to mě vykolejilo, takže jsem byl zmatený jak včela na sněhu. Společně jsme se pomodlili modlitbu Otče náš (Padre nostro) a pak modlitbu prosící o požehnání domu. Vykropil jsem jej svěcenou vodou a pak se on na něco ptal. Nechápal jsem co chce, tak jsem se usmál a rozloučil se. Zapoměl jsem se ho zeptat, jestli nechce ke svátostem, ale byl čilý, více mě mrzelo, že nedostal obrázek a list, který padre Umberto posílal pro všechny. Ale na první pokus to šlo.

A tak jsem začal sestupovat směrem dolů. Občas někdo dělal mrtvého brouka, nebo opravdu nebyl doma. Jindy vykoukl překvapený člověk, ale pozval mě dál. Třetí kategorie byla ti, kteří už mě netrpělivě čekali. A poslední kategorie byli ti, kteří razantně odmítli, byli myslím jen dva. Jeden muslim, kde jsem zvonil spíše z hecu, abych nic nevynechal, i když už podle jména jsem si říkal, že to nemá smysl. A taky že nemělo. A druhý byl takový mladý kluk, který pouštěl v bytě muziku snad pro celý dům, silně připomínala zvuk party dělníků, když rozpojují betonovou podlahu.

Postupně jsem sešel až do přízemí a tam v posledním bytě mě majitelka představila další ženě, tak jsem s ní šel dolů do sklepa. Říkala mi, že bych ten její byteček určitě přehlídl (asi mě prokoukla) a pak mluvila o svém manželovi, který jí zemřel a o tom, jak je sama a do toho plakala. Tak jsme se pomodlili, chvíli si něco povídali, ale čas běžel, bylo potřeba druhé kolo.

To spočívalo v tom, že jsem nasedl do výtahu a začal obcházet byty, kde mi někdo předtím neotevřel, což bylo asi tak 50%. Když jsem se znovu, po víc jak půlhodině dostal až dolů, chtěl jsem zmizet po anglicku, ale najednou tam byl jeden pán, že teď právě přišel, zda bych se ještě vrátil. A tak jsem vyjel opět nahoru a cestou dolů vykonal třetí štaci, takže můžu říct, že jsem byl skoro v každým bytě. Zážitky byly různé, některé jsem už popsal, ale některé přidám.

V jednom bytě mi otevřela jedna rodina, stěny plné laciných obrázků a růženců, dívali se na mě jak na zjevení. Něco zaznělo polsky, takže jsme si pak povídali italsko-polsko-česky. Musel jsem vykropit celý byt, docela se tam tísnili, byli velmi milí a poslali farnosti 10€, což mi přišlo docela dost, protože bohatí nebyli.

V jiném bytě vylezl borec a řekl že nemá zájem, tak jsem mu řekl, že je to zadarmo. Měl strach že to bude dlouhý, tak jsem mu řekl, že to sfouknem za minutu, dvě. Tak řekl že jo a vzal mě dovnitř, očividně se někam se svojí mladou ženou chystal. Nakonec byl moc rád a ještě dal něco na farnost.

Nebo jinej borec, kožená bunda, ověšenej ornamenty a symboly od křesťanství po budhismus. Asi věřil stylem „co kdyby něco z toho fungovalo“. Ale moc jsem ho nesledoval. Projevoval velký zájem a dokonce uměl kříž i modlitbu Otče náš, i když tu uměl skoro každý.

V dalším bytě právě malovali, tak se moc omlouvali, ale mě to nevadilo, připomínalo mi to tátu doma.

Jedna paní mi říkala, že v Boha věří, ale že nepotřebuje kostel, že ji nemám do ničeho nutit. Tak jsme se pomodlili a ona mi pak řekla, že má malou víru a proto mi dá málo peněz a strkala mi pětieurovku.

Navštívil jsem jednu rodinu, kde matka postavila všechny do latě, vše na chvíli utichlo, abychom se společně mohli pomodlit a požehnat byt, a pak mi vyprávěli o farnosti a jak mladej chodí hrávat fotbal na stejné hřiště jak my. Ale třeba v jiném bytě mě přijala jedna maminka, která měla dvě nemocné děti. Stál jsem tam s nimi v pokoji u řvoucí televize tak pět minut, asi na mě zapoměla, ale pak přišla, společně jsme se pomodlili a šel jsem opět dál.

No zážitků bylo hafo. Překvapilo mě, že skoro všichni znali alespoň kříž a něco málo z modliteb, hodně jich znalo otce Umberta a taky dost chodilo do farnosti. Odcházel jsem rychlým krokem, ne že by mě někdo honil, ale bylo potřeba vrátit zapůjčené věci otci Umbertovi a taky mu dát to co mi svěřili lidi, asi 40€. Když se mě ptali, zda můžou dát příspěvek farnosti, tak jsem říkal, že můžou mě nebo osobně v kostele. Padre Umbetro měl radost, rozloučili jsme se a už jsem spěchal do Nepomucena, za chvíli totiž bylo lectio divina s profesorem Giorgio Zevini, děkanem teologie na universitě Salesiana. Hlavu jsem měl plnou dojmů a zážitků.