Tak už sjíždím čtvrtý gumy

Aniž bych se nějak snažil, tak jsem se přehoupl přes třicítku a načal další desítku svýho života. Tento okamžik přišel v Nepomucenu v Itálii, daleko od mého rodného domu.

Oslavil jsem společně se spolubratry, představenými, kněžími, sestrami a dalšími obyvateli naší koleje své třicetiny. Nevidím zlom ve svém životě, probudil jsem se jako obvykle do nového dne, věci byly na svém místě, slunce vyšlo na východě, měna se nezhroutila, ... Na první pohled se naprosto nic nestalo, ale na druhou stranu mě vyvstalo několik otázek, na které není jednoduchá odpověď.

Překvapila mě spontálnost a zájem od těch nejbližších, které tu v Římě mám. Nejdříve za mnou přijeli kamarádi od nás z Újezda. Dalším překvapením byli spolužáci na Lateránské universitě, kteří mě obestoupili o jedné přestávce a začali zpívat a přát vše nejlepší, spolužačky upelky buchty, takže z toho měl každý něco. A takových nečekaných událostí bylo více.

Dalším překvapením byl oběd, sedl jsem si k olympu, snažím se totiž střídat místa, být s Čechy i cizinci. Po modlitbě před jídlem začalo tleskání a tak jsem se podíval, kdo přišel. Ale jel jen Kevin a před sebou tlačil vozíček a na něm šlehaly plamínky. Tak jsem se podíval líp a tam byl dort, pro mě, a na něm 30 svíček. Bylo to pro mě úžasné překvapení, tak jsme si dali každý trochu vína a udělali přípitek. Jirka Pešek skočil pro foťák a podařilo se mu zaznamenat trochu té krásné atmosféry, bylo to pro mě krásné překvapení. Po sfouknutí se dort poslal dolů do kuchyně a sestry ho nakrájely na talířky.

Večer se celá kolej sešla na barbecue, které mělo být na zahradě, ale pro nepřízeň počasí byla v jídelně hostů. A Jirka Pešek to svým foťákem opět zdokumentoval, udělal takovou koláž a dal to na své stránky.

Zamýšlím se nad otázkou, kde má vlastně člověk domov, zda tam kde se narodil a vyrostl, nebo tam kde žije? Mám domov v Újezdě u své rodiny, ale domovem, kde jsem byl rád a šťastný byl taky seminář v Olomouci a teď Nepomucenum. Naše řeholní sestry mi připomínají moji maminku a sestry, to samé platí o představených nebo spolubratrech. Nechci psát laciné kydy, ale tvoříme tu jednu rodinu, s radostmi i starostmi, s životem který je někdy lehký a krásný, jindy přijde období těžkostí a neporozumění, asi jako to je všude mezi lidmi, jak mi to jednou potvrdil prior kartuziánského kláštera. Máme tu rodinu, která je domovem. 

Občas s bolestí čtu nějaký článek nebo výroky proti semináři nebo jinému formačnímu domu, od nějakého bývalého člena nebo člověka, který si myslí, že „tomu“ rozumí. Nepatřím k těm, kteří by naplňovali tabulky ideálního bohoslovce, ale na druhou stranu bych neměnil.

A otázka po věku? Když si představím, že načínám čtvrtou desítku, tak se lekám, kolik už to je let a co jsem si o tomto věku myslel když mi bylo 16 let. Ale připadám si jako mladý člověk a rozhodně se nechci svazovat tím, že mi nějaký ciferník urazuje nějaké číslo. Všem, kteří čekají, že budu odedneška chodit v košili, černých botách, pukových kalhotech, že nebudu lozit po zídce, plivat při jízdě na kole, mluvit nespisovně, vyhodím svoje trička s provokativním potiskem, ostříhám se na centimetr, spát budu chodit v 21:30, už nikdy nezanadávám, ... Tak že mají prostě smůlu, některý věci k člověku patří.

Tak tentokráte končím toto takové malé ohlédnutí za přelomovým dnem, který uplynul a nic se nezměnilo, tímto zmateným zamyšlením. A myšlenka na závěr?

Není podstatné kolik nám je, ale jaký život před Bohem žijeme!