o. Vojtěch Antonín Jeniš CFSsS

            Obvykle na blog píšeme zajímavosti, nápady, prožitky, zamyšlení, recenze, básně a já nevím co, ale tentokráte chci napsat pár vzpomínek na člověka, který mi byl velmi blízký a kterého nečekaně vzal Pán k sobě, jak hezky o. Damián řekl, na druhý břeh. Myslím na o. Vojtěcha Antonína Jeniše – generálního představeného kongregace Bratří Nejsvětější svátosti. 

---

 

            Táta pochází ze tří dětí, nejstarší brácha ses stal knězem a nejmladší sestra se vdala. Už jako malé děti jsme jezdili na velkou část prázdnin na faru za strýcem „Toníkem“ a babičkou a dědečkem. Jako nejstarší jsem byl hlavou dětského osazenstva fary a mezi jednu z nejzajímavějších her patřila hra na mši svatou, kterou jsme mohli naživo prořívat každý den se strýcem v kostele. Naše hra byla velmi dokonalá, neboť se nám podařilo vždy sehnat opravdové věci. Vypůjčili jsme si (tajně, bez svolení) plátna, kalich, misku, liturgické knihy, hostie. Já jsem zabavil albu i ornát a už jsme prožívali mši svatou. Brali jsme to smrtelně vážně a babička byla ráda, že si někde hrajeme a nezlobíme, možná o tom všem věděla a tajně si přála, aby i někdo z nás následoval strýce. Ještě za totality často přijížděly řeholní sestry nebo nějaké ženy (řeholnice v civilu), staraly se o květiny. Až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že pro mnoho řeholních společenstvích byl oporou a duchovním vedením řeholního dorostu. Občas jsme s ním jeli třeba do Bílé Vody nebo na Hradisko u Znojma, ale nás spíše zajímal pohyblivý betlém u sester, než co dělá strýc.

 

            Roky plynuly a po smrti babičky a dědečka se stal velkou oporou rodiny právě on. Téměř každou neděli odpoledne přijížděl na oběd nebo alespoň na kafe a bramborové chipsy, které byly jednou z jeho slabostí. Pak si často lehl na pohovku a usnul, obvykle spával 4-5 hodin, i méně a říkal, že u nás si to může dovolit, že si vždy odpočne. Pak vedl rozhovory s bráchou (mým tátou) o naší rodině, o nás, o svých starostech a radostech. Kdykoliv jeden potřeboval pomoct, měl se na koho obrátit. Ti dva si byli velmi blízko a rozuměli si. To jejich „brácho“ se v poslední době stávalo tak populární, že i my jsme o strejdovi říkali „brácha“. Stejně tak dobře vycházel se svojí sestrou.

 

            Je to více než pět let (jaro 2003), když jsem za ním přišel s rozhodnutím vstoupit do semináře. Možná to tušil z mé cesty na kole do Magdenau, kde jsem se v létě 2002 rozhodl nebo podle lidí, se kterými jsem se začal přátelit. Vždy mě podporoval, hlavně hmotně, ale od té chvíle kladl důraz také na duchovní stránku. Půjčoval mi různé knihy a občas mě nějak vzal s sebou. Dodnes nosím ve svých dokladech kartičku, na kterou mi tehdy napsal pět základních bodů. Když jsem před vstupem do konviktu (2004) slavil promoci na Fakultě architektury, jako hlavní bod jsem si vytyčil mši svatou na poděkování v jeho klášterním kostele u sv. Maří Magdaleny v Brně. Už si přesně nepamatuju o čem kázal (poděkování za studium, bolest že se toho nedožil dědeček, který to velmi prožíval, cesta na kterou jsem po prázdninách chtěl vykročit), ale tehdy mě to velmi naplnilo a cítil jsem obrovskou radost a dojetí, že jsem mohl uzavřít jednu kapitolu života a vykročit na další. Byl jsem nesmírně šťastný, že mám strýce, který mě podporuje a toužil jsem s ním jednou stát u oltáře, přál jsem si, aby to byl on, kdo bude mluvit v den primiční, dá-li Pán. Hospodin, myšleno lidským pohledem, se jistě smál těmto naivním představám.

 

            Čas to ukázal, po čtyřech letech nás z 24 studentů konviktu zůstalo ve formaci osm a dva mají přerušení. Taky i já jsem občas měl nějakou pochybnost. Občas jsem si myslel, že je určitý tlak ze strany představených, dostal jsem „na výběr“, stál jsem „u zdi“. Svěřil jsem se strejdovi, a on velkoryse říkal: „Nic si z toho nedělej, pokud Tě vyhodí, já Tě vezmu k Petrinům.“ A jednou mi řekl, že si je jist, že povolání mám, tak mě to uklidnilo. Ale nebylo to tak zlé, nakonec jsem za všechny ty zkoušky a těžkosti rád, protože díky nim jsem mohl povyrůst. Po třech letech formace v Olomouci mě otec biskup poslal pokračovat do Říma. Strýc se v té době rozhodl, že opustí svoje silné zázemí v Brně, kde byl lidmi milován, a odejde do mateřince v Českých Budějovicích, aby byl na blízku svým mladším spolubratrům. Pro mě to byl příklad jako vystřižený z povolání učedníků, nechat vše ležet a jít za Pánem, velmi mě to oslovilo, že našel sílu vzdát se své pozice. Často jsme si psali SMS a dvakrát do měsíce i zavolali, naposledy jsem ho vyrušil na konci května při exerciciích u školských sester. Byl pro mě oporou a povzbuzením v těžkostech, v poslední době když odešel můj spolubratr a hlavně ve zkouškách. Napsal si všechny moje termíny a den předem hlásil, že se modlí a slouží mši svatou. Když jsem zkoušku neudělal, nezlobil se a síly násobil.

 

            V sobotu jsem přijel z Říma na prázdniny a moje první zastávka byla za ním v klášteře. Dal jsem mu láhev mešního vína, ze které měl radost, protože ho měl rád. V neděli byl sice v Újezdě u tety, která slavila narozeniny, ale my jsme byli v Brně u Zdisky. V pondělí šel na vyšetření, do kterého ho uhnal táta, protože oba měli problémy se srdcem, ale strýc větší. Dostal jsem od něj dopoledne poslední SMS: „Bratre mam to za sebou a je to horsi nez jsem si myslel. Budu muset na operaci a to co nejdriv. Bracha T.“ Měli jsme společně strávit týden v Budějovicích v klášteře, tak jsme to zrušili. Po dohodě s kardiologem ze své bývalé farnosti odložil nástup do nemocnice na středu, to aby si vyřídil ještě nějaké záležitosti, a s tím, že bypass mu udělají ve čtvrtek nebo pátek, podle doktora byla průchodnost tepnou asi 20%. Ještě v pondělí byl zaopatřen aby byl prozíravě připraven.

            V úterý odpoledne jsem se na kole vracel z kláštera klarisek, zdržel mě déšť a ještě jsem chtěl navštívit strejdu, než půjde do nemocnice a taky jej pozdravit od sester, které na něj v této době pamatovaly v modlitbě, povzbudit jej, protože měl z nemocnice obavy. Nejprve jsem byl na večerní mši svaté a pak jsme více než hodinu spolu seděli. Ukazoval jsem mu fotky za celý rok v Římě a ještě něco z naší společné dovolené v Magdenau. Radoval se z lidí, které na fotkách poznal, vyprávěl jsem mu příhody, které fotky zachycovaly. I letos jsme plánovali týden společné dovolené, říkal že by rád, že se uvidí co po operaci. Chtěl být zavřený v klášteře v Brně aby odpočíval, moc lidí by o něm nevědělo a on by mohl sloužit v kapli na patře soukromě mši stavou a modlit se. Nejraději by nikam nešel, ale sám říkal, že cítí únavu i po chůzi na rovině. Bavili jsme se i o rodině a plánech do budoucna. Pak jsem se rozloučil, naposledy se na něj podíval, jak prochází dveřmi a jel domů.

            Večer byl za ním bratranec, aby dořešili pár věcí před odchodem do nemocnice, pak volal do Budějovic svému spolubratrovi Cyrilovi a pak biskupu Pavlu Posádovi, se kterým měl úzký vztah už desítky let. Šel se umýt a okolo půl desáté se roloučil s Damiánem, že je unaven, aby si odpočinul do náročného dne.

            Damián našel ráno na mobilu nepřijatý hovor, tak zašel za strýcem, ale on už nedýchal. Hned volal k nám i k tetě. Moc jsem nespal, přesto už jsem byl neobvykle vzhůru, chvíli předtím než zavolal. Nejprve jsem se zlobil, kdo ruší, ale když táta vběhl do pokoje, tušil jsem to. Dostal jen ze sebe, že brácha do rána zemřel. S maminkou jsme se pomodlili růženec a jeli jsme do Brna pomoct s tím, co je potřeba. Společně s nejbližšími spolupracovníky strejdy jsme slavili zádušní mši svatou, při které jsme použili nenačaté mešní víno, které jsem přivezl strýcovi. Celý den jsme řešili potřebné náležitosti a informovali blízké a přátele.

 

            Na jedné straně obrovská bolet, šok z náhlé změny, přítomnost konečnosti pozemského putování, slova Kazatele, ale na druhé straně naděje, radost z odchodu prožitém mezi blízkými, v lásce, zaopatřen a smířen s Bohem, modlitby lidí které ho provázely od chvíle, kdy měl nastoupit do nemocnice. Říká se, že pro Pána jen to nejlepší, tak tady to platí dokonale. Věřím, že máme v nebi nového přímluvce.

           

 

 

 

            Ale stejně to není snadné, doma chodíme chvílemi jen tak bez cíle, každá věc nám ho připomíná. Daleko bolestivější než rozchod s dívkou. Stačí jít po ulici a člověk slyší šepot lidí kdo zemřel. Hrdlo je stažené, slova jsou přeývavá, občasný záchvat smutku. Každou chvíli, doma i v klášteře mám pocit, že vyleze zpoza rohu a bude se ptát, jak se daří. Stačí si uvědomit, že už nebude sedět na kraji stolu, ležet na pohovce, obětavě za náma jezdit, půjčovat auto, vozit dobroty, kázat na primici (dá-li Pán a nějaká bude), … A do toho stovky a tisíce nádherných svědectví všedního dne v jeho životě, emaily lidí, kteří nás těší a děkuji Bohu za to že byl a jim pomohl, jeho poctivý život, pro mě vzor kněze služebníka. Měl jsem to ráno v rukou jeho mobil a četl jsem SMS od lidí. Mnoho z nich volalo, jak můžou pomoci. Kabrda, můj farář, hned ráno šel sloužit ke kapli sv. Antonína mši svatou a pak nechal zvonit umíráček, zatímco se lidé modlili růženec. Jsem přesvědčen, že jeho svědectví života mnoho lidí proměňuje, inspiruje a dává jim naději. Žil obyčejným, ale poctivým životem kněze a řeholníka.

 

 

… Loučím se se všemi a děkuji Pánu Bohu za dar života, milost svatého křtu a za velikou a nezaslouženou milost kněžského a řeholního povolání. …

Pamatujte na své duše - pamatujte na věčnost. Važte si pokladu svaté víry a žijte vždycky z víry a podle víry. Přistupujte často a rádi ke svatým svátostem a hledejte sílu v pravidelné modlitbě. Odpusťte mě, co jsem nebyl schopen pro Vás udělat anebo čím jsem vás zarmoutil.

I Vám z rodiny vzkazuji svůj poslední pozdrava projev lásky. A prosím, spaste s pomocí Boží své duše. Se všemi se s Vámi loučím, všem Vám žehnám. …

 

                                                                                                (ze závěti)

fotografie z poslední doby jsou zde

parte je ke stažení zde