Pouť na kole do Magdenau a zpátky - 1.

Pouť. Co v nás toto slovo vzbuzuje? Je to výlet plný prožitků a požitků, nebo cesta samého odříkání, modlení a suchého chleba? 

Když jsem psal, že to byla pouť, tak je potřeba dodat, že jsem se snažil každý den se modlit a hlavně jsem měl úmysl, na který jsem směřoval vše, co mě provázelo a co jsem prožíval. Nesl jsem s sebou také všechny své dobrodince a kamarády, zejména svého strýce, kněze, který náhle zemřel a já jsem se snažil hledat to, co pro mě znamenal a co konkrétně mě tím Pán chce říci.
Po cestě jsem se setkával s mnoha dobrými lidmi a i přes jazykové bariéry jsme vedli zajímavé rozhovory, ve kterých jsem viděl hledání po trvalých hodnotách, ale jakmile zjistili, že jsem v semináři a že pokud dá Bůh a otec biskup, že se mohu stát knězem, litovali mě a nedokázali to pochopit. Klasika jako u nás.

Trošku odlehčeně bych rád něco napsal ze své pouti, kterou bych dělil na ty tři části, o kterých jsem už psal. A aby toho textu nebylo příliš, udělám z toho tři díly.

Újezd – Maria Dreieichen - Krems – Linz - Passau – Landshut – Freising – Memmingen – Bregenz – Sankt Gallen – Magdenau, 908km

Po dvou dnech čekání na příhodné počasí jsem konečně v pátek ráno vyrazil. Rodiče mi dali požehnání na cestu a byli naměko. Ve svých třiceti letech začínám si více uvědomovat, že nás mají nejen rádi, ale že o nás mají i obavy. 
První zastávku jsem udělal v Drnholci, kde působil dnešní biskup Pavel Posád, za kterým jsme jako děti jezdili se strýcem, který byl jeho přítel. Kromě vzpomínek na dětství jsem poslal sestře na tábor pohled a koupil si dvě piva v plechu, abych si odvezl kus země české. Pokračoval jsem na hranici k Laa, kde jsem udělal několik posledních telefonátů a SMS, abych pak pokračoval do Mariea Dreieichen, kde jsem chtěl navštívit jednoho německého benediktýna. Nebyl doma, jen jeho hospodyně. A ta na rozdíl od něj uměla jen německy a mě to tak vykolejilo, že jsem jen máchal rukama a hláskoval, aniž bych věděl co chci vlastně říct. Trapas na druhou. Dal jsem jí do ruky obrázek z pohřbu strýce a poněkud červený v obličeji jsem pokračoval dál. Jel jsem nádhernou přirodou okolo říčky Kamp, což byla odměna za tu zajížďku na poutní místo. U cesty mi zapanáčkovala lasička, málem nestačila uhnout. V dálce se blýskalo a černalo, ale bylo to daleko. Ovšem jak se to začalo blížil, přestalo mi být do zpěvu a ještě že jsem byl zrovna u jednoho mostu. Bylo to u města Krems. Čekání jsem si zpestřil četbou knihy o Eucharistti a vařením polívky. Po tomto prvním dešťovém zastavení jsem dojel do města, umyl jsem se k pobavení jedné staré rakušanky ve fontáně (jen ruce a obličej) a chtěl jsem najít nějaké místo k odpočinku, říkal jsem si že bych ještě tak dvacítku dal. Ale Hospodin měl jiné plány a poslal déšť. To mě tak překvapilo, že jsem se dezorientoval a začal bloudit po městě až jsem zabloudil pod jeden most. Tam jsem pokračoval v četbě knihy a když uplynula hodina, venku byla černá tma, přestalo mě to bavit a vyrazil jsem hledat nějaké suché místo na přespání. Zabloudil jsem až k přístavu, kde přes jednu říčku byl most, pod kterým bylo sucho, relativně čisto, jen byl nepříjemný sklon. V noci jsem se několikrát povytáhl nahoru, ale igelit je skluzavka. Ale ráno dobrý. Tato noc byla jedinná pod mostem, ostatní byly buď u přátel nebo v přírodě.

 

 

 

 

 

Druhý den byla nádherná mlha a nepršelo. Jel jsem jedním z nejkrásnějších úseků dunajské cyklostezky, myslím že už popáté, naposledy tu jsme jeli loni se sourozenci a kamarády. Spěchal jsem, takže jsem se kochal jen ze sedla. Ale dlouhé limuzíně jsem neodolal, vyfotil jsem si ji jako suvenýr. Pak chvílemi trošku sprchlo, jednou to bylo takové nevinné, minul jsem zrovna benzinku. Jak to přidávalo na grádech, tak jsem si říkal, že se někde schovám. A neschoval, po asi 10km to už stejně nemělo smysl, teklo ze mě jako z okapu. Ale pak vysvitlo sluníčko a do večera jsem byl úplně suchej. Za Linz se opět zatahovalo, takže jsem byl rád, když jsem zajel na cyklostezku, která míjela pěkné plácky plné trávy. Občas byli někde rybáři. U jednoho jsem zastavil a jako první věc jsem začal stavět přístřešek. A to bylo dobře, protože najednou začalo hustě pršet, takže jsem pokračoval s vařením a dalšími věcmi pod igelitem. Ten měl rozměry 3x2 metry, ale stačil mě i kolu. V jednu chvíli vedle zastavilo auto, tak jsem v tom dešti vylezl vedle svého domečku a oni pochopili a jeli dál. Druhý igelit jsem rozprostřel pod karimatku a spacák. Občas projela loď, tak jsem měl strach, aby mě nějaká vlna nezalila, ale cákalo to jen na kameny.

 

 

Třetí den byla neděle, do Passau ještě 60km, takže jsem potřeboval najít mši svatou někde poblíž. Už nepršelo, ale mlha byla hustá jako krupičná kaše a vše co s ní bylo v kontaktu bylo zarosené. Necgápal jsem, jak v té mlze můžou jezdit lodě. Ve Wesenufer jsem viděl na ceduli, že bude mše svatá. Tak jsem hodinku počkal u řeky, pomodlil se breviář z MDA (jdu s dobou) a sušil igelity. Kněz měl divnou štolu, říkal jsem si, snad jsem u katolíků. Nakonec když přeskočil bohoslužbu oběti, tak jsem pochopil, že je to jáhen. Lepší než drátem do oka, řekl jsem si a protože se o mě nikdo nezajímal, ujížděl jsem na Passau. V Engelhartszell jsem zastavil u krásného trapistického opatství a zašel do kostela. Jak zvláštví, že tam zrovna začínala bohoslužba oběti, o kterou jsem byl ochuzen. Potom jsem podpořil mnichy a koupil si jejich nepříliš chutný sýr a okolo poledne jsem byl v Passau.

Udělal jsem si oběd, který se skládal z jogurtu a müsli, abych se posilnil na prohlídku města. Po levém břehu jsem pokračoval, abych v Hegensberg navštívil jeden z mála živých klášterů. Myslím že to byli benediktýni, seděli na lavečce v zahradě a povídali si. Pak jsem ale nenašel most ani přívoz na druhou stranu, protože jsem opouštěl Dunaj, abych pro změnu kopíroval tok Isaru. Bloudil jsem a kromě ztráty času z toho nic jiného nebylo. Až v Deggendorf jsem překonal řeku, abych o kousek dál spal u fotbalového hřiště. Jeden chlapík mě pozoroval, tak jsem se zeptal, jestli má něco proti a neměl. Dokonce mě za chvíli navštívil a věnoval mi baterku, prý ekologickou, měla nějaký setrvačník a cívku, kterou se nabíjela.
Brzo ráno jsem vyrazil vstříc Magdenau. Projížděl jsem krajem okurek, takže na polích byly zajímavé stroje, ve kterých ležely desítky lidí a rukama sbírali okurky. Pak jsem míjel obrovskou továrnu BMW u Dingolfing a atomovou elektrárnu u Landshut. Z komínu se nekouřilo, žádná pára, asi stávkovali.

 

 

 

V Landshut jsem si dal u nejvyšší cihelné stavby ve střední Evropě (131m) pivo, ale to byla chyba, protože mi paradoxně klesla výkonnost a ten den už jsem daleko nedojel. Ještě jsem navštívil diecézní město Freising s kostelem sv. Jiří a katedrálu. Z krypty mě vyhodil chlap, ale nepochopil jsem proč, asi že jsem fotil.

 

 

 

 

A ještě jeden rekord dne, snědl jsem malý meloun, asi 2,6kg, chvíli jsem se nemohl hýbat, ale byla to voda, takže to tělo vstřebalo. Spaní jsem si našel u opuštěného stavení v lese u malého fotbalového hřiště.
Pátý den jsem potřeboval dorazit do Magdenau, nakonec to bylo ještě 232km. Začal jsem na tom pracovat brzo ráno a snažil jsem se nikde nezastavovat na dlouhou dobu. Takže okolo bavorského jezera A jsem projel Landsberg, Buchloe, Mindelheim a Memmingen. Vzpomínal jsem, jak jsem tu v minulých letech dvakrát celý den čekal, až přestane pršet, ale v letošním horku to byly vzpomínky příliš vzdálené. Jak jsem před šesti lety po mši svaté stál naproti fary v podloubí v dešti, a řeholní sestra zatahovala postupně v oknech rolety, viděla mě a nehnula ani brvou. Pak jsem to stočil na jih k Bodamskému jezeru, přímo proti větru, ale nebyl silný. Trochu jsem zakufroval, zkusil jsem totiž nějakou neznámou cyklostezku. A pak okolo jezera do Bregenz, přes Rýn a už jsem byl ve Švýcarsku. Nikdo z celníků o mě nejevil zájem. Jak jsem jel, najednou troubení a pokřik, to projeli okolo Češi, viděli na kole moji vlajku, tak z auta vytáhli vlastní a zamávali mi.

 

 

Projel jsem okolo pláže, kde jsem byl loni se strejdou a tu jeho fotku, jak stojí na břehu jezera, tu jsme použili na jeho parte. Při cestě jsem na něj vzpomínal, zvláště při tajemstí růžence – který za nás na kříži zemřel. Cesta vedla do hor, jedno stoupání bylo táhlé, skoro 250 metrů převýšení. Za Sankt Gallen padla tma, pak jsem měl před sebou poslední kopeček a najednou jasem vjížděl do rovinky Tour de Magdenau, jak mi psala sestra Veronika. 
A za branou, pod lípou, seděla sestra Veronika se dvěma holkama zo Slovenska, měl jsem obrovskou radost. Ta byla v kontrastu s rozbitým zadkem, bolavýma kolenama a šlapkama, únavou a strašnou špínou. Bohu díky, dorazil jsem.