Jáhenské svěcení v Lateránské basilice viděno ze sedmé řady.

Být na jáhenském svěcení v basilice, která má v katolické církvi nejvyšší hodnost a kde zároveň přijímá svěcení váš kamarád, to by byl hřích u toho nebýt.

Vyrazili jsme večer, byli jsme dva. V basilice už byly všechny židle obsazený a tak spolubrácha mě vzal bokem k presbytáři. Bylo tu vyhrazena asi dvacítka řad židlí pro kněze. Měli jsme na sobě kleriky, fungují jako propustky a po krátké domluvě s bohoslovci, kteří tu hlídali, jsme se posunuli za provazovou bariéru. Nakonec kněží bylo málo, tak jsme skončili v sedmé řadě. Mezitím se cvičil s lidem zpěv odpovědí, které bylo přerušováno nervózním hlasem „Silenzio“.

Svěceno bylo 14 jáhnů z římského semináře vedle Lateránské basiliky. Z tohoto množství bylo jen šest pro diecézi Řím, ostatní byli z jiných částí světa. Světitelem byl třetí muž Církve – kardinál Agostino Vallini, generální vikář papeže. Za oltářem byl početný sbor, který dirigoval Marco Frisina, známý skladatel hudby a také zodpovědný za liturgický zpěv v diecézi Řím. Po stranách oltáře mohlo být až dvě stovky kněží. Bohoslovci vzorně ministrovali, svěcenci důstojně přicházeli a odcházeli. Slavnost krásná pro oko doplňovala jedinečnou událost zasvěcení se Bohu. Nejsilněji to člověk pociťuje během litanií, kdy budoucí jáhni leží při prostraci čelem k zemi. Kardinál v homilii vysvětlil podstatu služby, kterou přijali a vyjádřil jim důvěru. A před závěrečným požehnáním vyzval přítomné mladé lidi, aby se nebáli následovat příkladu nových jáhnů.

Ale já jsem chtěl napsat ještě několik střípků, které slavnost doprovázely. Typické italské úlety. Tak například jeden velmi špekatý bohoslovec (my máme kolem pasu pneumatiku, on měl ale kolo od traktoru) celou slavnost držel v ruce zpěvník a ovíval se jako vějířem. Myslím si, že námaha kterou vynaložil, nestačila být chlazena. Působil poněkud komicky.
Další postavička se motala kousek od nás. Asi čtyřicetiletá žena v příliš pestrém oděvu a se žvýkačkou. Neustále se cpala dopředu a našlapovala na špičky, přitom žvýkala asi jako kráva trávu. Hrůza.
Mezi kněze se také protlačil jeden fotograf, připomínal Šerkézyho, jednoho mého spolubratra. Krátké rezavé vlasy, hustě zarostla brada, v ruce Nikon a lovil lidi.
Ministrovali a zajišťovali organizaci bohoslovci z římského semináře, mezi nimi mnoho našich spolužáků. Někteří se nosili jak pětikačka do záložny a důležitě pobíhali sem a tam.
Za námi seděly dvě nějaké ženy a neustále si něco štěbetaly, že se slaví Eucharistie je očividně nerozhodilo. Vedle nás seděly starší paní. Šli jsme ke svatému přijímání, ale aby nás třeba pustily, to je nenapadlo. Já ty Italy totiž obdivuju, jak jsou splachovací, naprosto nic si z toho nedělají. Těch pár střípků to ukazuje.

Po slavnosti a dlouhém potlesku jsme se přesunuli na nádvoří vikariátu, kde každý jáhen měl vyhrazené stoly s bohatým občerstvením pro přátele a rodinu. Setkali jsme se tu s mnoha lidmi, některé jsme znali z dřívějška. Vzduchem lítaly zátky ze šampaňského, fotilo se a neustále se líbalo na tvář. Dobře jsme se najedli, napili a mohli jsme si udělat další čárku do kolonky našich zkušeností z Říma.

Jeden z našich kamarádů a čerstvý jáhen. 

Uprostřed je náš spolužák Felice.