Květná neděle slavená s naším papežem Benediktem

Každé tři roky zůstávají bohoslovci z Nepomucena v Římě, aby mohli prožít společné velikonoce a v rámci možností se zúčastnit papežské liturgie. A tento rok to vyšlo i na nás, dokonce bychom měli ministrovat při Velkopátečních obřadech, takže se těšíme.

Vyrazili jsme individuálně, po snídani a RCH. Já jsem vyrazil s několika spolubratry a čtyřma klukama z konviktu z Olomouce, kteří tu jsou s námi na několik dní, až tak na akorát, šli jsme pěšky. Jiní spolubratři šli buď o dost dříve nebo jeli metrem.

Když jsme dorazili na náměstí, bylo už nemožné se dostat do sektoru na židle, i když jsme měli lístky, asi jich dělají větší množství, když někdo nepřijde, aby tam nebyla prázdná místa. No a kdo chodí pozdě, … Ale já nelituju, protože jsme byli vzadu a trochu výše, takže jsme měli vše jak na dlani, až na pár skupinek buď turistů, nebo hodně vlažných katolíků, kteří to brali jako atrakci a taky se podle toho chovali. A dokonce se na nás pět dostalo i s knížečkami na tuto liturgii.
Okolo půl desáté se vyrojil dlouhatánský průvod s ratolestmi, nejprve palmové listy a pak olivové. Následoval kříž mládeže, jáhni, kněží, biskupové a na závěr šel svatý otec. U obelisku byla vstupní část – posvěcení ratolestí a pěkně zazpívané Evangelium. Pak se pokračovalo průvodem okolo obelisku až k oltáři u vstupu do basiliky.
První čtení bylo v angličtině a druhé ve španělštině. Pak následovaly pašije, které zpívali tři jáhni od speciálního místa pod hlavním oltářem. Doprovázel je sbor dirigovaný Marco Frisinou. Markovy pašije byly dost dlouhé, ale jejich přednes byl dost silný, zejména ty emotivní pasáže. Po Ježíšově skonání celé náměstí utichlo, bylo to zvláštní, jak se rozhostil takový zvláštní klid.
Papežovu homilii nebudu přibližovat, věřím že se objeví na stránkách Rádia Vatikán. Po vyznání víry následovalo pět přímluv, každá jiným jazykem – portugalsky, filipínsky, rusky, svahilsky a francouzsky. Obětní dary přinášely čtyři dvojice a o určitý rozruch se postarala dvojice z Afriky, která tiskla papežovi ruce. Ale pro mě je to pochopitelné, protože nenesou dary za sebe, ale za svou rodinu, národ a církev. Vzpomněl jsem si přitom na jednu kamarádku, pro kterou taky přinášení obětních darů svatému otci znamenalo velký posun v duchovním životě. 
Liturgie byla sloužena v italštině, ale část bohoslužby oběti byla v latině, u oltáře stáli s papežem kardinálové ze Sydney a Madridu (hostitelská města setkání mládeže). Na proměňování se před oltářem objevili ministranti se svícemi a kadidlem, tak jsem si vzpomněl, na to jak jsme minulý školní rok ministrovali. Pak se už nic zvláštního nedělo, jen někteří kněží začali podávat svaté příjímání moc brzo a jejich průvodci s deštníky jim nedovolili proniknout všude, takže v praxi to znamenalo, že půlka náměstí, od obelisku dál, neměla vůbec šanci přijmout Eucharistii, což bylo dost smutné. Lidé měli smůlu, zatímco my jsme přijímali po našem příjezdu do koleje. Je to takové ponaučení i pro nás, když budeme někdy něco pořádat, tak domýšlet.
Po modlitbě jsem s několika potřebnými z koleje vypadl, protože jsme se potřebovali vrátit včas domů, abychom připravili ostatním oběd. Já jsem se spolubratrem chystal stoly, zatímco sestra připravovala jídlo. Takže co následovalo, co by asi nejvíce zajímalo mládež, o to jsem přišel.
Odpoledne jsem byl docela utahanej, liturgie trvající zhruba tři hodiny, na slunci, byla vyčerpávající, ale jsem rád, že jsem na ní mohl být přítomný. Čas byl dostatečně dlouhý na to, aby člověk mohl taky přemýšlet a děkovat, při průvodu s ratolestmi se duchem objevit v Jeruzalémě a mávat palmovou větvičkou a volat Ježíši „Hosana!“. A pak také prožívat pašije: usínat s učedníky v Getsemanské zahradě, zapřít Ježíše na dvoře, volat „Ukřižuj!“ a nakonec ho vidět umírat. Za nás.
PS: A taky jsem přemýšlel o tom, jaký je papež ve svém věku kabrňák, jak to vše zvládal, má téměř 82 let (16.4.).