Missa chrismatis v Římě

Dnes jsme se dopoledne zúčastnili ve svatopetrské basilice ve Vatikánu Missa chrismatis. Tak přidám jen pár svých poznámek, kterých jsem si všiml a rychle psal do svého MDA, abych nezapoměl.

Ráno jsme měli v koleji společné RCH a snídani. Se spolubratry jsme se nedomlouvali na nějaké hromadné grupě, tak jsem vyrazil sám, alespoň jsem se mohl pomodlit růženec a trochu se zamyslet nad tím, co v tyto dny prožíváme. Zhruba 6km do Vatikánu jsem urazil za hodinu a deset minut. Před basilikou nebylo žádné čekání, byl nejvyšší čas, do začátku mše svaté zbývalo asi jen 20 minut. Uvnitř jsem byl puštěn do střední lodi a našel jsem si místo zhruba v druhé třetině, byl jsem jeden z posledních, kdo se dostal dovnitř a měl místo.
Zatímco jsme čekali, kněží (prý jich bylo 1600) a biskupové procházeli na svá místa. Pak začala modlitba tercie a po ní vyrazil slavnostní průvod ministerky s papežem. Jako na povel lidi naskákali na židle a snažili se získat to nejlepší fotky a výhled. Pořadatelé je museli umravňovat a ještě v mezičase na poslední volné židle přiváděli opozdilce, aby ani jedno místo nezůstalo prázdné.
Celá liturgie byla v latině, pouze homilie a pár slov na závěr bylo italsky. Takže v latině byly i čtení a evangelium. Vše jsme mohli sledovat v brožurkách, které byly latinsko-italské. Asi nejsilnější moment pro mě byl, když kněží obnovovali své kněžské závazky a když pak papež Benedikt prosil o modlitbu za sebe. Trochu tyto krásné slavnostní chvíle degradovali lidé, kteří odcházeli, asi tak 15-20% lidí okolo odešlo, vypadalo to, že se přišli jen podívat na papeže a že je to nezajímalo. Pořadatelé hbitě tato místa nechali obsadit těmi, na které se předtím nedostalo, mnohá řádová sestřička se tak dostala na lepší místo. 
Na závěr papež vzpomenul tragédii v Aquille a také bolest místní církve, protože arcibiskup z Aquilly nemůže slavit Missa chrismatis, protože nemá kde, a tak mu papež pošle posvěcené oleje z Vatikánu. A to už liturgie končila a dlouhý průvod kněží se dal do pohybu. Lidé opět lezli na co se dalo, ale už je nikdo neomezoval, tak jsem si je vyfotil. Pak přišel nějaký chlapík, zda bych mu nevyfotil papeže. Už jsem byl unavený, tak jsem mu řekl česky, jestli na výšku nebo na šířku. A on naprosto samozřejmě slovensky odpověděl, že oboje. Až pak mě došlo, že ne každý cizí člověk by rozuměl, bylo to zvláštní setkání. A poslední třešnička byli bohoslovci z Urbaniany, kteří mají černé kleriky s červenými lemy, knoflíčky a cingulem. Mě to moc nesedí, zvlášť když to měl u krku doplý až každý druhý, ale v Itálii si člověk zvykne na ledacos. A domů jsem šel opět pěšky.

Večeři Páně jsme slavili v koleji a po večeři jsme mohli jít někam na adoraci. Nevzal jsem si hodinky, což byla chyba, jak se ukázalo později. Nejprve jsem vyrazil do farního kostela Sv. Kateřiny, ale odtud mě poslala řeholní sestra do likusáku, kde je farní centrum, tam prý je. A byla tam, v pěkně upraveném sálku. Už tam sedělo asi tak na třicet sester, které adoraci vedly, lidí tam bylo poskrovnu. Po adoraci jsem vyrazil ven a potkal jsem mnoho mladých lidí, i s kytarou, takže další adorace byla v režii laiků. 
Pak jsem se dostal ke kostelu Nativita (Narození Páně), ale byl zavřený. v dálce jsem viděl světýlko, tak jsem k němu šel, pak k dalšímu a dál, až jsem potkal několik lidí a nakonec jsem došel pod kostel, kde je takový farní sál a tam byla adorace. Opět pěkně vyzdobené, Eucharistie v centru. Vedli to tu skauti, ale bylo tu mnoho dalších lidí. Bylo to trochu více sparťanské, například jeden skautík asi dvě minuty hledal něco v igelitce, ale nikdo se na něj nezlobil. Občas něco zabrnkali nebo přečetli. Pochopil jsem, že mnoho farností udělalo Getsemanskou zahradu mimo kostel a že adorace trvají docela dlouho, možná přes celou noc.
Byl jsem už unaven, usínal jsem a tak jsem šel domů. Ještě jsem se na chvíli zastavil u nás na zahradě u lurdské jeskyňky u obyčejné svíčky a přemýšlel jsem, jak Kristus sám se modlil a věděl, co bude následovat a promítal jsem si to do svého života, kdy říkám Bohu, čeho se pro něj vzdávám, co mi má za to dát a podobně. Namísto toho, abych děkoval za každou věc, i malilinkatou, protože nic není samozřejmé. 
Domů jsem se vrátil po jedenácté večer, čas plynul nějak moc rychle.

+ Co o tom píše rádio Vatikán.