Clericus Bike Cup, aneb jak jsem se stal součástí Giro d’Italia

Dostal jsem nabídku, která se neodmítá. Možnost se zúčastnit prvního ročníku Clericus Bike Cup, určený kněžím a seminaristům z celého světa (jak hrdě hlásaly webové stránky). Závod organizoval italský kněz Massimiliano Giombini z pastorační sekce Italského sportovního centra.

Dnes se v Římě jela závěrečná etapa cyklistického závodu Giro d’Italia, který si připomíná 100 let od vzniku. Jednalo se o časovku na 14,4km ulicemi Říma. V pořadí to byla 21 etapa závodu, který celkem měří 3369km a dá se říci, že opravdu objíždí celou Itálii.

A nějakým zázrakem, jinak si to nedovedu představit, jeden kněz z CSI (Italské sportovní centrum) zařídil, že před oficiálním startem se může jet první ročník Clericus Bike Cup, tedy cyklozávod pro kněze a seminaristy. Udělali tomu docela propagandu, takže to dokonce viselo na seriózních stránkách. Mě o tom napsal jeden kamarád a hned mě to zaujalo. V koleji jsem nenašel dalšího šílence, tak jsem se přihlásil sám. Nakonec jsem zjistil, že je maximálně 15 přihlášek, ale já jsem se do toho počtu vlezl. 
Poslední tři dny jsem trénoval, mám tu pěkný okruh dlouhý 17km, kde je minimum semaforů. Z kola jsem sundal nepotřebné komponenty a zkoušel jsem, co je možné ze sebe samého vyždímat. Na druhou stranu mých 100kg, styl života (bohoslovec s minimálním sportovním vyžitím) a přirozená lenost nedává moc šancí stát na pomyslné bedně. Ale ten pocit, být u toho, to mě motivovalo. Na internetu jsem si našel propozice, na google earth jsem projel trasu. A v pátek večer jsem dostal zprávu, že je závod zrušen, škoda, co se dá dělat. Pak najednou v noci SMS, že to byl omyl, že vše platí. OK, tedy v neděli 12:00 sraz u památníku Viktora Emanuela.
Z koleje jsem vyrazil na poslední chvíli a když jsem viděl u Kolosea ty davy lidí a zablokovanou dopravu, přestal jsem věřit, že se tam dostanu včas. Nakonec jsem to prokličkoval, ale nevěděl jsem, kde přesně v těch davech lidí je sraz. Tak jsem vytáhl mobil, zavolal jsem, ale moc jsem tomu knězi nerozuměl, naštěstí jsem viděl chlapíčka, jak telefonuje a uvědomil jsem si, že je to on. Seznámil mě s dalšími, nakonec nás bylo devět, sedm kněží a dva bohoslovci. Portugalec, Němec, dva Američani, čtyři Italové (Pisa, Salerno, nějaká díra na severu a Řím) a nakonec já. Až po závodě jsem se dozvěděl, že to byly velké ryby, Portugalec je například rektorem Collegio Urbana se zhruba 110 bohoslovci a třicítkou kněží. 
Dostali jsme všichni červené dresy CSI s číslem. Rychle jsem sfoukl tatranku a banán, přitom ně jeden borec točil na video, pak jsem pochopil, že je z CSI a dělá pro nás záznam. Neustále si nás fotili cizí lidi, občas přišel nějaký známý mých kolegů sportovců. Já jsem tu nikoho neměl, jen skoro každý auto byla škodovka, vesměs superb nebo octavie, tak to mě nahrazovalo něco blízkého. 
Před půl dvanácté jsme se propletli okolo všemocných ochranek a pustili nás za zátarasy, které za námi opět neprodyšně uzavřely. Na poslední chvíli dorazili ještě tři naši kolegové, takže se bleskurychle převlékali, zatímco kousek před námi se řadily desítky policejních motorek a auta také s policisty. Za nimi byli cyklisté Gira, kteří si jeli čestné zahřívací kolečko. Pak byla mezera asi 20 metrů a stáli jsme my. Tak si nás tam vyfotili a najednou se vše dalo do pohybu za silného povzbuzování tisícihlavého davu. Tedy to jen v prostoru Benátského náměstí, po městě jich byly desetitisíce a možná i statisíce. A zde jsem udělal velkou chybu, myslel jsem si, že je to zahřívací kolečko i pro nás a tak jsem jel sice rychleji (tedy na mě průměr zhruba 30km/h je slušný), ale nechával jsem si rezervu. Ostatní mí kolegové na to docela šlápli a ve stoupání zmizeli s čelem peletonu, který podle propozic měl jet zhruba 40km/h.
Držel jsem krok, tedy tempo, s nějakýma amíkama, ale nevím jaká to byla stáj. Na něco jsem se jich chtěl zeptat, ale nějak jsme si nerozuměli. A tak jsem si to opravdu vychutnával. Kromě desátku růžence na mém cyklorůženci jsem pozoroval krásná římská místa, kudy vedla trasa. Totiž jet takový závod s cyklisty zvučných jmen a přitom se kochat Španělskými schody, Piazza del Popolo, minout Andělský hrad, projet okolo Vatikánu, pak jednou z nejrušnějších ulic Via del Corso, okolo Circo Massimo a zakončit to v cílu u Kolosea, to prostě nelze jen tak šlapat a na nic nemyslet. Celá cesta byla obehnaná zátarasy, na každé křižovatce hlídala policie, ale hlavně mě překvapily ty ohromné davy lidí na všech místech, kteří do ochraptění povzbuzovali, i mě, který tam byl spíše jako jeden z největších omylů. Neustále nás fotili, kolem projížděly motorky nebo auta s kameramany. V životě jsem nezažil něco podobného a začínám chápat, co to je stát na stupních vítězů, být idolem, ale taky kolik se tu točí peněz a zákulisních tlaků. Ovšem já jsem si všímal jen toho krásného.
V cíli u Kolosea jsem pochopil, že druhé kolo už nebude, ale že jsem přijel osmý, to mě radost nepokazilo. Míjeli jsme nekonečné davy lidí za hrazením, cyklisty z Gira a dlouhý had vozidel se sound systémy, přenosovými vozy rádií, televizí nebo pojízdnými reklamami na různé nápoje. Přes různé ochranky jsme se dostali k nějakýmu stánku s plošinou, vedle bylo pódium. Tak jsme se tam vyfotili. Pak kolem prošel nějaký maskot v růžovém dresu, nějaká malá holka s kytkou a fakt pěkná holka s nějakou spirálou, jakoby zlatou. Pak další žena na pódiu vedle to nějak komentovala a pochopil jsem, že jsme účastníci zahájení Gira v jeho samém středu. Spirála je vítězným pohárem a ta holka prý byla Mis Italia. Pohár dali do prosklené asi 5 metrů od mě a najednou v místech, kde ještě před chvílí byl maskot, stál cyklista, moderátorka ho představila, vyrazila policejní motorka, pak cyklista a pak jeho doprovodné vozidlo. A tak v minutových intervalech od nejslabšího až po průběžně prvního Meňšova cyklisti vyráželi na trať. Celkem jich bylo 169.
My jsme udělali společnou fotku, dostali jsme nějaký suvenýr na památku a visačku, která nás opravňovala vstoupit na lepší místa. Ještě jsme něco řekli na kameru, rozloučili se a zmizeli v davu.
Já jsem ještě chvíli postál u startu a pozoroval odjezdy a pak u Kolosea jsem se díval na příjezd cyklistů do cíle. Sluníčko už mi ale dávalo pocítit, že je potřeba se vrátit, nebo budu jako růžové prasátko, což nakonec jsem, ale mohlo to být i horší. Celkově to byl pěkný den a naprosto jedinečná zkušenost, kterou asi nedokážu docenit.

Zaujala mě tam jedna věc, kolik lidí zajišťuje zázemí cyklistům. Jednotlivé týmy tvoří 9 cyklistů, ale když jsem viděl ty doprovodný vozidla, autobusy se zázemím, rozložené dílny na opravu kol, lidi kteří to vše obsluhují, malé děti, jejichž táta někde závodí, a tak. Podobně je to s námi a naším povoláním. Neumím docenit všechny ty lidi, kteří mě nějak ovlivňují, pomáhají či se za mou cestu modlí. Bez těchto lidí a samozřejmě bez Boha, by to ani nešlo. Takže díky všem, kteří někomu nějak pomáháte, tento příspěvek je pro vás.

pár odkazů:

fotografie

přihláška na Clericus Bike Cup
Mapka 21. etapy po Římě
oficiální stránky Giro d'Italia
obsálhlé stránky v angličtině