Na kněžském svěcení v basilice sv. Petra v Římě

Náš kamarád Simone byl dnes v basilice sv. Petra ve Vatikánu vysvěcen papežem Benediktem XVI. na kněze. Protože jsem tam byl, a kněžské svěcení mám rád, tak jsem si říkal, že o tom napíšu pár řádků.

Simone známe už více než rok. Proto jsme rádi přijali jeho pozvání na kněžské svěcení. Říkám my a myslím tím svého spolubratra Jiřího a sebe. 
Vyrazili jsme ráno okolo půl osmé z koleje, v ruce rochetky, protože Jiří zjistil z internetu, že jako bohoslovci můžeme být někde vpředu. Vše šlo jako po drátkách, doprava bez komplikací, počasí výborné, fronta u bezpečnostních rámů byla minimální, na červené lístky nás pustili dovnitř. A povzbuzeni hladkým průběhem, Jiří se zeptal na to, co vyčetl na stránkách Vatikánu. A pak jsme lítali jako hopskuličky, jeden nás posílal k druhému, taková neuvěřitelná hra, jejíž výsledkem mohlo být i to, že nakonec nebudeme ani v basilice. Proto jsme se spokojili s místem spíše v zadu, zanadávali si na špatný systém a připravili se na liturgii. Viděli jsme, jak probíhal nácvik a zavzpomínali jsme si, jak jsme tu před necelým měsícem stáli my. Okolo nás prošli naši staří známí monsignoři, včetně Mariniho.
Před začátkem se jedna žena drala okolo nás s děckem, který mělo sotva měsíc, tajně doufala, že by papež to dítě mohl požehnat. A opravdu, když šel okolo, zastavil se a požehnal mu. Myslím že ta žena z tohoto kraťoulinkého okamžiku bude žít celý život. Okolo nás také prošlo několik českých kněží, kteří získali možnost koncelebrovat, i pro ně to byl mimořádný zážitek.
Bohoslužba byla nádherná, papež vypadal, že je v dobré kondici a to ještě více umocňovalo slavnostní atmosféru. I na tu dálku jsem vnímal, s jakou láskou přijímal 19 novokněží, jak se nad nimi modlil a jak je otcovsky obejmul. Z tohoto počtu jich 7 bylo přímo z města Říma, ostatní byli z Itálie a jiných částí světa, jeden z nich, Zdeněk Gibiec, dokonce z České Republiky – Třince. Všichni pocházeli ze Seminario Romano Maggiore nebo ze Seminario Redemptoris Mater. 
Nemohl jsem věřit tomu, že celá liturgie trvala zhruba dvě a půl hodiny, dokonce se papež opozdil na Regina coeli. Vedle sebe jsem slyšel skandovat jméno „Zdenek“, tak jsem se zeptal těch mladých Italů, odkud ho znají, když já ho neznám. Pak se to vysvětlilo, když jsem zjistil, že studoval zde v Římě za Neokatechumenát a že je určen pro misie. Venku jsem pak narazil na české vlajky, okolo kterých se shromažďovali poutníci ze čtyř autobusů z Těšína a jiných koutů ČR. Bylo to milé setkání. A pak jsme potkali další známé tváře, dokonce i jednoho našeho spolužáka ze třídy, redemptoristu, který koukal na naše kleriky, jako bychom spadli z Marsu, protože do školy chodíme v „civilu“. Bylo to opravdu pěkné dopoledne a jsem rád, že jsem mohl být přítomen, i proto, že díky studijním povinnostem nestihnu kněžské svěcení ve své, brněnské, diecézi.

Dvě věci bych rád zmínil. Oslovila mě otázka papeže, který jako biskup římské diecéze, ale také jako nejvyšší představitel církve, se ptá, zda svěcenec slibuje úctu a poslušnost jemu a jeho nástupcům. Závazný slib, pronesený k papeži, tisícům lidí v basilice a miliónům v televizi. 
A druhá věc, kterou mám moc rád a která hodně napoví o lidech. Nejprve je to modlitba a později bratrské objetí. První je papež a pak přistupují ostatní spolubratři kněží. Vzpomínám na kněžské svěcení ve své katedrále v Brně, když jsem viděl ty radostné tváře, nadšení a touhu budovat Boží království. A jako ostré trny mě bodaly do zad pohledy některých znuděných, unavených, nezúčastněných a jinak se tvářích kněží.

Každé svěcení mám rád, stejně jako věčné sliby řeholnic a řeholníků. Vidím příklad těch, kteří už na cestu zasvěcení se Pánu vyrazili a jsou pro mě povzbuzením. Kdybych neměl příklady, asi bych to už zabalil, příklady táhnou. Dobré, i ty druhé. Snažme se být dobří!

Pár odkazů:
knížečka

informace Rádia Vatikán