Jaké je to být V.I.P.

Ne, nechci v tomto příspěvku psát o tom, jak se cítí nějaká televizní hvězda nebo jak svůj den prožívá předseda vlády, ale chci nabídnout pár postřehů, jak jsem se z obyčejnýho kluka, který žil naplno svobodný život, stal bohoslovcem, který najednou žije ve skleníku a mnoho lidí okolo si dělá neoprávněný nárok mu říkat, co smí a co ne a snaží se suplovat jeho představené. Dokud je ještě jednání face-to-face, je to dobré, ale jak se to začne točit za jeho zády, už je to náročnější.

V tomto článku bych rád s nadhledem okomentoval pár zážitků, které mě během formace fakt překvapily.

Než jsem šel do semináře, studoval jsem architekturu v Brně, kde jsme žili velmi svobodným životem. Mohli jsme vymyslet sebešílenější projekt, ale pokud jsme ho obhájili, bylo to v pořádku. A od tohoto uměleckého zaměření se odvíjel i náš život, nebylo nic, co by nám diktovalo, co si smíme obléct a co smíme dělat. Když se spolužáci dostali na školu, obarvili si hlavy na jasně modrou barvu, takže skoro půl roku chodilo na přednášky zhruba pět modrých hlav. Například já jsem chodil do školy v klobouku, žlutém saku a s vlasy do půl zad, které mě držela někdy i dvacítka pestrobarevných gumiček. A nikdo to prostě neřešil. Je pravda, že doma ze začátku byl nesouhlas, ale když jsem táty ve svých šestnácti letech o zhruba deset metrů přehodil krikeťákem (dohoda byla, že kdo hodí dál, ten rozhodne), už to nehrotil. A farnost si taky zvykla a malé holky v prvních lavicích se předháněly, která správně spočítá počet gumiček ve vlasech. Ale volnost jsem zažíval i těch podstatných věcech. Rodiče, salesiánští spolupracovníci, se řídili výchovou Bona Bosca, tedy preventivním systémem, takže zakazovali minimum věcí. Už asi v šesti letech jsem řekl, že jedu na kole za bratrancem a odjel jsem do Šlapanic, asi 10km daleko. Tehdy si mysleli, že bych tam nedojel, tak mě pustili. O více let později jsem řekl, že jedu pryč a odjel jsem na dva nebo tři týdny sám na kole za hranice. Prostě jsem to neřešil. 
U kamarádky na zahradě jsem řekl, že by tu byl pěkný rokáč. OK, řekla a založili jsme sérii rockových festivalů Boudky. Kamarád mi řekl, že zkusili jet 24 hodin na kole, OK, s bratrancem a dobrovolníky jsme udělali pokus a dnes je z toho známý cyklomaraton K24. Nápadů bylo mnoho a dost se jich podařilo zrealizovat, prožívali jsme volnost a kreativitu, v mnoha směrech jsme žili bez limit.

A když mi bylo 26 let, nastoupil jsem z tohoto naprosto svobodného života do semináře. Věděl jsem do čeho jdu a na začátku jsem si řekl, že založím novej bílej list, že se to vše pokusím brát a přijímat jak to přijde, že už to nebude jako dřív. Přijmout autoritu představených bylo někdy náročnější, ale podařilo se to. Chceš zůstat v semináři? Ostříhej se. OK, druhej den jsem byl na krátko. Přijmout řád a důsledky nového stavu nebylo taky jednoduché, ale nějak se snažím stále se vším bojovat. A vnímám, že je to správná životní cesta a jsem za ni rád. A to pak přijmu jednodušeji i to, co se mi ne vždy zamlouvá, jak se říká, položit své touhy na oltář Hospodinu.
Ale s jednou věcí jsem se nevyrovnal a asi nikdy nevyrovnám. A to je to, že jsem se stal V.I.P., na kterého mnoho lidí kouká a myslí si, co má dělat a co nemá. A někteří z nich to pak berou do svých rukou. Ti lidé si to nenechávají pro sebe, ale taky to neříkají mě, volí střední cestu, takže atakují mé představené. Nikdy jsem netušil že mě to tak zasáhne soukromý život a předsudky jiných lidí tolik začnou svazovat, mě, svobodného člověka. Jednou je to spíše úsměvné, jako když nějaký muž zavolal představenému a zeptal se ho, jestli jsou v semináři „teplouši“. Rektor zalapal po dechu, načež muž řekl, ať se podívá na seminární webové stránky a zavěsil. Ano, mezi zhruba dvěma tisíci fotek na webu bylo několik z maškarního průvodu po semináři, kde jeden spolubratr byl za plavce (plavky, ručník, koupací čepice, mýdlo). Žádné detaily nebo pózování, byl jeden z davu, ale pro klid jsem fotky stáhnul. Celou dobu jsem se snažil, abych někoho nepohoršil, aby se ve fotogalerii neobjevila nějaká fotka s flaškou nebo něco jiného nevhodného. Ale prostě, nevychytal jsem to. Ale jsou i jiné a dost nepříjemné situace. Například jsem byl na koberečku, protože jsem měl vroubek. A představený mi říká, že si to o mě nemyslel, ale že už mu to říkali jiní lidi a najednou se mu to potvrdilo. Neomlouvám svůj prohřešek, ale řekl jsem mu, že je smutný, že to ti lidé nejprve neřešili se mnou, že mi to nikdo neřekl. A takových situací, že někdo nemá odvahu jít za váma, ale má odvahu říct nebo napsat představenému, je více.

Je to vážně smutný a bolestný, když nejsme schopni si to říct. Jak o tom pěkně píše Matouš (Mt. 18,15-17), když bratr zhřeší, pokárej ho osobně v soukromí, autorita je až poslední možnost.

Povolání kněze nebo řeholní sestry znamená radikálně následovat Krista a taky bychom měli být pro druhé určitým vzorem duchovního a mezilidského života. Ale i my jsme jen lidé, tak mějte proto s náma trpělivost, protože často je to jak říká Ježíš učedníkům, že jejich duch je sice odhodlán, ale tělo slabé (Mk. 14,38). Tady v Itálli se na spolužačku (františkánka) nějaký chlap zlobil, že běží po přechodu, aby stihla být včas na druhé straně. Ani na kole nejezdí, protože prý to některé lidi pohoršovalo.
Zatím mi ještě většina situací přijde úsměvná, protože mám dobré představené a de facto o nic nešlo, ale v koutku duše se bojím, že se dřív nebo později taky pěkně zapotím. A tak bych rád apeloval na ty, kteří to dočetli až sem, že pokud budou mít cokoliv proti mně (ale taky i proti komukoliv dalšímu), že je to lepší řešit osobně. Jsem přímý člověk a mám rád ve věcech jasno. A že si mě pak někdo ohlásí ze SKYPE nebo mě ignoruje, neznamená vždy chybu na jedné straně. A radši obětuji jeden neupřímný vztah než žít v nějaké přetvářce.