Trapas

Jistě to znáte, v jeden okamžik prožíváte pocit štěstí, krásy a pak najednou přijde vystřízlivění a šok. Občas nám při tom „kochání se“ něco podstatného unikne. A to na poli ze života mezilidského či duchovního. A já bych si přihřál polívčičku svého trapasu v arboretu v Boskovicích, kde v tyto dny trávím svou bohosloveckou praxi. Tedy rozuměj, praxi trávím ve farnosti, v arboretu jsem byl na výletě jako svou relaxaci.

Po programu s otcem Mirkem, u kterého jsem na praxi, jsem si udělal výlet do arboreta, které leží kousek za městem. Jel jsem na kole, bo to jsou asi čtyři kilometry. Byl pěkný den, měl jsem radost z toho že jsem právě v Boskovicích, sluníčko svítilo, pěkné vztahy s místními lidmi a tak. Prostě jsem byl šťastný. Do arboreta jsem dorazil asi o půl páté, lidi tu skoro žádní nebyli. Zamkl jsem si kolo za brankou, přečetl jsem si uvítací ceduli a začal jsem vystupovat po svahu do zahrady. Nejprve jsem byl zklamaný, protože mnoho cestiček bylo uzavřených, popisky chyběly nebo nebyly čitelné a rostliny naprosto obyčejné, které potkám v lese, až jsem si myslel, že jsem volně vstoupil do lesa. 
Změnilo se to jakmile jsem vyšel z porostu na otevřenou pláň, najednou jsem stál kousek o jezírka, okolo mě byla udržovaný trávník s ostrůvky stromů a květin. Nádhera. vytál jsem foťák a fotil jsem makra jak o život. Nikde žádní lidé, až na malou skupinku dětí s maminkami, takže záběry byly opravdu čistě přírodní. Procházel jsem ta zákoutí a pozoroval, co vše za rostliny tu roste. Až jsem se dostatečně pokochal, začal jsem sestupovat druhou stranou, okolo školek a prodejní výstavy rostlin. Překvapila mě jen vysoká cena toho, co si můžu přinést z každýho lesíku, ale jinak to byla nádhera. Krásně se mi modlilo, když jsem zrníčka růžence mlel mezi prsty a přitom obdivoval nápady Stvořitele.
Až dole, poblíž východu, jsem uviděl po delší době člověka, ženu, která trochu pospíchala, asi ví, co tu chce koupit a nevěnoval jsem jí pozornost, dokud se nepřiblížila a nenastalo vystřízlivění. Zničehonic mě zahrnula ostrými výčitkami a já jsem je pochopil až za chvíli. Byla opravdu velmi rozlobená, protože bylo asi půl hodiny po zavírací době a ona mě naháněla po celém arboretu, protože jsem měl zamčené kolo za brankou. Její slova o zodpovědnosti, vyvěšené návštěvní době, o tom, že na ni doma čekají její malé děti a kvůli mně přijede domů pozdě a podobné řeči spolehlivě plnily svůj účel. Kdybych nestál na pevné zemi, hanbou bych se propadl. Já, bohoslovec, kandidát kněžství, vzor mnoha lidí (nezaslouženě), jsem tu stál jako nejméně odpovědný a spolehlivý člověk pod sluncem. Moje omluvy a mlčení přilily olej do ohně. A vrcholem byla jedna okolojdoucí stařenka, která se jí zeptala, jak to že už není doma u dětí. Už jsem skoro odjížděl, ale ta žena z arboreta zvýšila hlas, aby si byla jistá, že to uslyším. A opět ten nezodpovědný člověk a doma její děti. A ta stařenka, jak šla okolo mě, tak mi také uštědřila morálně-výchovný políček, že mám být ohleduplný k lidem, kteří mají rodinu. Ach jo, byla to silná lekce. Nadšení a krásné pocity byly ty tam a zůstalo vědomí, že jsme jen nádoby hliněné.

Toto je názorný příklad ze života. Zároveň ukazuje něco, co občas se stává každému z nás. Ale také na stejném principu prožíváme „trapasy“ duchovní. Tedy alespoň já se kolikrát po svátosti smíření, po duchovním rozhovoru, po setkání s blízkým člověkem, … cítím tak duchovně opojen, na výši a blízko u Boha, až mám pocit, že jej vnímám i hmatem. A v ten moment, kdy se dostaví duchovní pýcha, jak jsem dobrý, upadám až na samé dno, do bláta a špíny. Bože, je mi trapně, uvědomím si, ale už se stalo. Další duchovní trapas. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. (1 Kor 10,12) Ať žije pokora!