Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Kterak se český bohoslovec dostal na týden přímo pod Matterhorn

13. 9. 2009 23:35

 

Díky mnoha různým okolnostem, které mají počátek v potřebě vylepšit moji mizernou italštinu, jsem se dostal na faru v Cervinii, která leží přímo na úpatí hory Monte Cervino, známější pod německým názvem Matterhorn. Na faře jsem dostal pěkný pokoj i s menším salónkem, dokonce mě jel i bezdrátový internet, než někdo městskou síť vypl. Ale po dvou dnech to zase někdo zapl. :-) Pomáhal jsem zdejšímu správci fary a kostela - Alessandrovi - s tím co bylo potřeba, zejména se jednalo o vyklízení kostelní půdy kvůli požárním předpisům. Ale nebylo to jen o tom, vyrazili jsme taky do hor. Měl jsem možnost se podílet na mší svaté a setkával jsem se s farníky. Můžu říct, že k praxi ve farnosti, na kterou jsem byl poslán biskupstvím, jsem dostal ještě bonus v podobě praxe ve farnosti v zahraničí.


Už několik let jsem snil o tom, že pojedu na nějaký čas do italsky mluvícího prostředí, abych byl nucen zlepšit jazyk, protože pobytem v Nepomucenu nebo pasívním modlením breviáře to moc nejde. Ale stále mi do toho něco lezlo, takže jsem to odkládal. Ale před posledním rokem, kdy mám zakončit studium a napsat práci v italštině, a kdy mám taky dluh v podobě jedné opravy zkoušky, jsem se konečně rozhoupal. Využil jsem kontaktů z Clericus bike cupu na vikáře diecéze Pisa. Prožili jsme pěkný závod a všichni hovořili o přátelství a vztazích, i do televize, tak jsem si myslel, že to bude brnkačka. A nebyla, ani mu nestálo za to odpovědět. V duchu jsem nadával na spontální Italy, kteří hovoří a slibují, ale jak se otočí, tak na všechno zapomenou.

Začal jsem tedy usilovně hledat další možnosti, protože tentokráte jsem to nechtěl vzdát. A tak jsem to zkoušel zejména přes sestru, která bydlí ve Val d'Aosta. Salesiáni a jiné pokusy nevyšly, nakonec se obrátila přímo na kněze působící ve Valtournenche a který taky spravuje Breuil-Cervinia. A on s tím souhlasil, že můžu v Cervinii bydlet na faře, že tu můžu s něčím pomoct, vyrazit do hor nebo se učit. A s těmito informacemi jsem hned v neděli dopoledne, po mši svaté, vyrazil i se sestrou a její rodinou jejich transporterem do Itálie. Cesta byla dlouhá, skoro jako do Říma, takže první noc jsem byl ještě u sestry a až ráno jsem dorazil na faru v Cervinii.

Italo od sestry mě vysadil u domu vedle fary i se všemi věcmi, které jsem si táhl s sebou (jednak do Říma, pak nějaké dárky, pivo a pracovní oděv). Byl nádherný den, slunce svítilo na bezmračné obloze, stáli jsme mezi novým kostelem a tím původním z osmnáctého století, zasvěcenému Panně Marii, ochránkyni hor. A právě tyto hory se tyčily okolo nás, Cervinia je totiž poslední bod civilizace, ležící ve výšce 2050 metrů nad mořem, leží v údolí obklopeném ze tří stran vysokými masívy hor, mezi nimiž kraluje Monte Cervino, známější spíše jako Matterhorn, s výškou 4478. Slovo kraluje je opravdu na místě, protože ten pohled se nedá jinak nazvat, člověku se z toho tají dech, když vidí tu horu s ostrým štítem přímo nad sebou, protože stojí na jejím úpatí. Jde z ní cítit respekt, a to jsem ještě netušil, že před týdnem se část stěny narušila a hrozí zřícení, proto je dočasný zákaz výstupů. A občas s obrovským rachotem dolů letí kámen o velikosti třeba auta, to jak ledovce roztávají.

Na faře mě přijal Alessandro, který měl pohnutý život a teď je tu žije na faře. Jednak se stará o dům a kostel a jednak vypomáhá v městečku. Původem je kuchař, jednou jsem z něj dostal, že vařil pro Juve, biskupy, v hotelích a ještě nevím kde. Během týdne jsem poznal, že se nevytahoval. Moc rád a dobře vařil, měl radost, že má pro koho, tak předvedl co umí italská kuchyně za dobroty. Společně jsme trávili většinu času, ať to bylo zmíněné jídlo, nebo práce nebo výlety do kopců. Byl ukecaný a našli jsme společné témata, takže to podstatné, být v italsky mluvícím prostředí, se naplnilo. Pokrok v jazyku nevidím, ale myslím že je.

První den jsme měli takový seznamovací, to se dělat nic nedalo. Pak jsme tři dny vyklízeli půdu nad bočními loděmi kostela. Nejraději bych použil expresívní slovo, pro to co tam bylo, jednoduše šílený nepořádek, který tam poctivě někdo skladoval celá desetiletí. Nakonec toho bylo několik tun, jednak krabic, dřeva, elektroinstalací a neidentifikovatelných předmětů, ale taky například asi 30 trubek azbestových rour, které jsou přísně zakázané. Ale nejhorší bylo to, že to byl nízký prostor, kde se dalo pohybovat v předklonu, cesta vedla úzkým otvorem (velbloud by to nedal) a vše gradoval černý prach, pocházející z kotelny na naftu, kterým se vytápí kostel a fara. Ten prach se nedal ani umýt. Takže večer sprcha a papírový kapesník, ale stejně jsme vypadali jako horníci. Po třech dnech jsme vyklidili co se dalo a odvezli část věcí na skládku, takže jsem pak jako odměnu zvolil tři dny bez práce. S Alessandrem jsme každý den udělali jeden okruh. První byla procházka okolo a návštěva kaple, kterou také navštívil svatý otec. Druhý den jsme udělali celodenní náročnou variantu a vystoupali až k místu, kde roku 1890 zahynul významný průvodce na Matterhorn - Carrel. Celé kolečko zabralo asi 8 hodin a vystoupali jsme až nad 3000m. A v neděli jsme zdolali Piccolo Merlo, ale moje nohy už byly utahané.

V neděli také přijel na mši svatou administrátor farnosti (ostatní dny tu sloužili jiní kněží). Přivezli ho autem a seděl za obětním stolem během celé mše svaté. On totiž, vášnivý alpinista, spadl ze skály a může být rád že žije, takže teď se musí spoléhat na berle. A jinak byla mše svatá jak jsme zvyklí, nepřijde mi, že by to tu bylo nějaké divoké. Jen včera (v sobotu) mě rozesmál kněz, když na sedes přehodil ležérně nohu přes nohu. Dozvěděl jsem se, že za diecézi Aosta jsou dva a za Ivreu tři bohoslovci, tak je ta pětice společně v semináři. Bída, ještě to tu u nás není tak špatné.

Za několik hodin se vracím zpět do Říma, kde mě čeká poslední rok studia. Vedremo. Hodnotím týden srávený v Cervinii. Bylo to tu opravdu pěkné, jednak lidi, jednak jsem pomohl, viděl nádhernou přírodu, viděl jak tu lidi žijí, ale hlavně jsem byl sám v italském prostředí, takže jsem musel mluvit, ztrapnit se, opakovat slova, překládat, přemýšlet, ... A toto jsou věci, které se nedají ohodnotit. Děkuji Bohu za tuto možnost, protože jak jsem napsal na začátku, dostal jsem se sem opravdu po haluzi. Tak si říkám, nakolik jsme Bohu vděční a děkujeme, a nakolik si myslíme, jak jsme dobří a dokonalí, že jsme si to výborně a bez chyby zařídili.

 

 

 

Zobrazeno 2762×

Komentáře

Podiven

Nezoufejte! V Českém středohoří máme Matrý (597 m n.m.) a Matrelík (668 m n.m.) - zní to podobně a jsou to také úctyhodné hory

Juris

Seděl jsem s Engelem u stolu a přiznal se, že Monte Rosu zkoušel třikrát, ani jednou ji nedal, tomu říkám výdrž. <br />
Když je člověk pod horou a pozoruje ji, zdá se býti poddajná, ale statistiky jsou neúprosné, slyšel jsem o pětistovce mrtvých.<br />
Podiven: Díky za tip, ještě najít několik a dáme tu výšku (4478). Fakt je, že některý kopce u nás opravdu dají člověku co proto.

Zobrazit 10 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio