Probíhá zkouškový, i v Římě :-)

Ve 21.1. čtvrtek začalo zkouškový období a první pruba byla z Teologia spirituale. Celkem máme v tomto semestru tři týdny zkouškového a tři zkoušky. To se může zdát jako docela málo, prostě lehárko, ale dipende, jak pro koho. Mít zhruba týden přípravy na zkoušku mě vyhovuje, ale jsou tací, kterým na ni stačí den a nebo jich za ten den sfouknou několik.

třídní festa v Nepomucenu s naší profesorkou Ravou

Teologia spirituale (Spirituální teologie) - učí ji jediná žena kterou jsem mezi vyučujícími na Lateráně potkal, Rava z Argentiny. Trochu nás na první hodině zaskočila tím, že je zasvěcená pana (tedy, když ji vím tak bych to čekal) a že mají spiritualitu jako kněží. To mě trochu vyrazilo dech a živě jsem si představoval, že kdyby se zrušila podmínka z CIC 1024 (Kodex kanonického práva - svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž), tak by stála v první řadě. Slyšel jsem o ní, jak je velmi přísná k těm, co nosí kolárek a jak se obecně naváží do bohoslovců. Ale buď tak špatně rozumím italštině (což obvykle bývá) nebo změnila svůj styl. Nakonec se ukázala jako docela fajn vyučující a dokonce poprvé v životě nestihla probrat sv. Jana od Kříže a jeho Temnou noc. I když jsme měli ze zkoušky obavy, tak jsme jim ve finále nepodlehli, jako nás strašily černé můry předchůdců.

Jako student stojím za enec. Už kdysi, když jsme měli s klukama kapelu, tak jsem tam patřil proto, že jsem byl nejstarší a měl nástroj, papíry na auto, byla se mnou pohoda a ještě nevím co. Ale rozhodně to nebylo pro moje hudební nadání, to teda ne. A podobně je to se mnou na teologii, rozhodně tu nejsem jako ten který, v sedě nad knihou a poučování druhých v teologických špecích, realizuje své sny a naplno rozvíjí své povolání. Nějak se snažím, aby studium mělo smysl a něco jsem do té bedny dostal, podle toho úsilí vypadají i moje známky. A pak samotná příprava na zkoušku. Sedím u stolu nad knihou a čtu větu, n ajednou zjistím, že už asi minutu pozoruju radiátor před sebou. OK, přesunu se opět na tu větu a čtu ji od začátku, přeložím slovíčko a vezmu si za odměnu kousek čokolády. S hrůzou si uvědomím, že už pět minut pozoruju, jak mi za oknem kvete netřesk a spočítám si, že za asi 14 hodin začíná zkoušení. OK, vrátím se do knihy, ale zapomněl jsem, kde jsem přestal. Přečtu si tři věty a zjistím, že je dnes čtu už popáté, ale dál jsem se jaksi nedostal. Za chvíli jsou nešpory, tak nemá smysl pokračovat a jdu si ulevit na onu místnost. A takhle moje studijní utrpení chodí den po dni. Ale někdy je to přece jen lepší, jde to skoro samo, před sebou několik knih, papír na poznámky, čtyři zvýrazňovače, v počítači encyklopedie, zuřivě podtrhávám skripta a nevnímám čas. Tyto svátky nejsou moc časté, ale jsou a ukazují, že je to možné.

Tenhle systém sbírání dat do své bedny, tedy do hlavy, trvá několik dní. Pak přijde zhruba dva dny před zkouškou můj spolubratr Jiří a udělá syntézu. V základních bodech shrne celý semestr a poukáže na to, co je důležité a co důležitější. Já si to vpisuju červenou propiskou do poznámek a občas se na něco zeptám, obvykle je to mimo mísu, ale občas i něco pochytím. Myslím, že Jiřímu to taky pomůže, když musí rozeznávat to podstatné a prezentovat do. Ale nebýt jeho závěrů a sezení, tak by to studium prostě nešlo.

Zbývající den je na opakování základních věcí a já nabýváním dojmu, že toho vím příliš m álo, že jsem proflákal moc času, že se mi stahuje žaludek a mám obavy, co bude ráno.

Následující den se probudím nevyspalý, protože jsem se snažil ještě v noci do sebe nasoukat nějaké pojmy. První co si uvědomím je, že jsem skoro všechno přes noc zapomněl, že se mi zdály pěkné sny a jestli by třeba nešlo spát trochu dýl, že to pak nějak dopadne. Posunu budík o půl hodiny a výsledek je ještě horší, než kdybych vstával hned. Ale už není čas přemýšlet, šup do kleriky a po schodech dolů na mši svatou, která se jak na potvoru protáhne, pak chvály a snídaně. Nestíhám. Rychle sebrat deštník, naposledy si ulevit a vyrazit na univerzitu s pocitem jak na popravu nebo v lepším případě k šéfovi na kobereček.

A tak podobně to bylo i před spirituálkou. Byla ve mně malá dušička a s nepříjemným pocitem jsem ukrajoval metry ku škole. Ale zároveň jsem si uvědomil další rozměr zkoušek, který jsem ještě nezmínil. Tím je podpora druhých lidí. Okolo mě je mnoho lidí, kteří mě nějak podporují, někdy o tom snad napíšu nějakou úvahu. A také existuje značná skupina, která se modlí za zdar zkoušek. Jistě, jedna věc je se modlit a druhá je přijmout to, jak se Pán rozhodl. Takže fakt, že se někdo modlí, ještě neznamená, že jeho modlitba bude vyslyšena podle jeho intence. Bůh si to nějak přebere. Ale vědomí, že nejsem na zkoušce sám, že mě „doprovází“ přátelé, to mě posiluje. Ovšem v případě neúspěchu zkoušky je to další level (rozměr), umět přinýst neúspěch ( a poctivě si přiznat chybu malého nasazení při učení).

A jak to tehdy dopadlo? Na chodbě jsem se dozvěděl, že si můžeme připravit nějaké „approfondimento“ (otázku, která mě více zaujala). Narychlo jsem si vybral utrpení a pohled na něj v průběhu doby s akcentem na Viktora Frankla, protože se mi toto téma líbilo už při přípravě v Nepomucenu. Najednou jsem seděl ve třídě a už jsem jel. Po svém úvodu se začala ptát systémem padni kam padni a já se snažil ze všech sil. Občas jsem věděl, občas jsem tápal, bylo to tak na hraně, už jsem se skoro loučil s týdnem učení, který by žádné plody nepřinesl. Pak se mě zeptala, jestli jsem se učil a ještě dala nějaké doplnění a nakonec mi to uznala, že jsem splnil zkoušku. Byl jsem šťastný a už moc nechybělo, abych jí řekl, že je ta nejlepší učitelka a její předmět ten nejdůležitější, který jsem kdy měl.

Hodně jsem cestou domů přemýšlel. Výsledek není mojí zásluhou. Ano, dal jsem do toho svůj čas, píli a také i lenost a nechuť, ale to je stále málo. Není to taky o štěstí, to je málo a sobecké. U mě je to hlavně díky přímluvě druhých, protože jak se občas dozvídám mezi řádky, docela to tam (u Boha) mí blízcí bombardují. A v Písmu je příliš mnoho krásných pasáží o síle modlitby. Myslím, že každý z nás má tu zkušenost, že když prosí a něco Bohu řekne, že ho Bůh bere vážně. Ne vždy podle jeho přání, ale rozhodně nemlčí.

Jsem vděčný za splněnou zkoušku, ale snažím se si na tom nezakládat, protože to není ze mě. Snažím se pamatovat na ty, kteří kryjí záda. A přál bych všem, aby jednak měli někoho, kdo je doprovází v jejich životě modlitbou, zejména v důležitějších úkonech než je škola, ale taky aby to byli oni, kdo se za druhé a jejich potřeby modlí.

PS: Dnes jsem splnil poslední zkoušku zimního semestru, tak jsem za to rád.