Te Deum na břehu moře

Byl jsem se svým přítelem na břehu moře. Procházeli jsme se jen tak po hraně pláže, kterou v pravidelném rytmu omývaly hřebeny mořských vln. Šli jsme spolu po písku a hovořili jsme, hledali jsme Boží vůli v našem životě a objevovali, kam a jak nás Pán v něm vede. Byly to okamžiky, kdy časné starosti ustupují do pozadí a člověk má čas pro sebe, pro druhého, pro Boha.

Všimli jsme si, jak voda neúnavně omývá břeh, jak čistí písčitou pláž a ta je dokonale hladká. Zastavili jsme se a psali jsme do ní klacíky svoje strachy, bolesti, slabosti, … A voda jak přicházela, tyto naše problémy brala s sebou a očistila od nich břeh, který byl opět urovnán. Tímto jednoduchým, ale účinným příměrem, jsme se snažili nahlížet na Boha, který trpělivě naše slabosti, které mu s lítostí předkládáme, přijímá, maže a zapomíná. Bůh nás bere jako takové, jací jsme, nemá smysl si hrát na něco lepšího než co jsme.

Tak jsme tam stáli a děkovali Bohu za vše. Zavřeli jsme oči, vnímali hukot moře a zpívali Te Deum. Bylo za co, protože dá-li Pán, otec biskup mi v Brně v katedrále 10. července udělí jáhenské svěcení.