Tak se nám to krátí

Připravuje se velká festa (oslava) pro celou teologickou fakultu Lateránské university k příležitosti zakončení akademického roku. Ale některé moje spolužáky napadlo udělat ještě jednu, menší, jen pro nás pár ze třídy.

Lorenzo nabídl zázemí ve svém klášteře pasionistů na Colle Celio, kde jsme už několikrát byli. Domluvili jsme se, že každý něco vezme, zařídí. Nabídl jsem nějaké pivo, limoncello a karlovarské oplatky. Mělo nás být asi 15.

Nakonec nás přišlo jen osm a později ještě jeden spolužák, kterému se říká „Svářeč“ pro jeho velké tmavé brýle. Vlastně nevím, jak se jmenuje, protože chodí jen na jeden předmět a je mu bezmála osmdesát. Je na univerzitě běžné, že si lidé z venku zaplatí jeden či dva kurzy a chodí ně, jen tak, pro radost a aby si obohatili obzor nebo nebyli sami.

Lorenzo slíbil pizzu, ale nějak to neodhadl. Kromě toho, že stála 105€, tak jí bylo šest krabic, uvnitř po dvou patrech. Nebyla šance to sníst. Bylo mě toho jídla líto, tak jsem jedl, až mi to lezlo i ušima, stejně jsme snědli slabou čtvrtinu. Naši dva redemptoristé zase udělali jakousi tuňákovou pastu na sendvičový chleba, sestra Celine slavila narozeniny a donesla takový italský koláč, naše Američanky pro změnu zmrzlinu. Takže jsme toto neuvěřitelné množství zpracovávali skoro dvě hodiny a u toho jsme si povídali, abychom nakonec udělali kolečko a podělili se svými plány, co nás čeká.

Manlio letí na měsíc na Madagaskar na praxi a pak bude někde v Jižní Itálii, Vincenzo jde myslím na rok pracovat do jedné televize, kde každý den 4 hodiny programu mají na starost jeho spolubratři. Před vstupem k redemptoristům vystudoval sociální a komunikační universitu, tak se mu to hodí. Rebecca a Sára zůstanou na ještě dva roky v Římě a budou pokračovat licenciátem z dogmatiky a pak se vrátí zpět do USA, aby pokračovaly výukou a výrobou krátkých filmů pro mládež. Celine se vrací do Indie, pochopil jsem, že bude pracovat v nemocnici. Další kamarád se vrací do své země, aby se zakrátko vrátil a pokračoval dál ve studiu. Já jsem to měl jednodušší, asi jsem prvním ze spolužáků, kterého čeká jáhenské svěcení a pak je tajemno, nic nevím co bude dál, to vše záleží, co o mě rozhodnou mí představení.

Ale uvědomil jsem si důležitou věc, že jsem mohl strávit několik let v přítomnosti velmi zajímavých lidí a že se teď rozutíkáme do celého světa a už nikdy se zde na zemi nesetkáme. Už se nedivím, že se Jerry, obr mající alespoň 150kg, před rokem rozplakal, když se loučil. Začínám už být taky naměko. A pak si uvědomuju to, že jsem mohl být tři roky do jisté míry mezi elitou budoucího kléru. Z naší třídy bude časem několik biskupů, nějaký představený, uznávaný teolog a nevím co ještě. Taky je možná i jiná varianta, ale... Přál bych si, abychom zůstali všichni zakotveni v Bohu a dělali to, pro co nás On stvořil, ne po čem toužíme.

PS: O den dříve jsme navštívili spolužáky v Římském semináři a oni nás provedli celým areálem a nakonec jsme byli na obědě. Zajímavá zkušenost být v mega semináři, který jako jediný je přímo papeže, srovnat si to s našimi formačními domy. Na srdíčku nás zahřálo, když v knihovně jsme našli i pár významných českých teologů. Zkušenosti můžeme získat i z obyčejných věcí, nejen z těch "velkých", je potřeba jen otevřít oči.