Tak poslední sbohem, odjíždíme pryč z Říma

Jak často si člověk řekne: „Tak dneska naposled.“ Není to příliš často, protože aby to mohl říct, musí mít nějakou delší zkušenost, aby s lítostí či úlevou vyslovil tato slova. Řekne to dělník vycházející z brány fabriky, nebo taky rekreant na konci dovolené u moře. Může to být pocit člověka před svatbou či svěcením. Já však mám na mysli poslední zkoušku na univerzitě, se kterou se mi zakončilo celé teologické studium. 

Tak minulý pátek jsem dělal poslední zkoušku, svou poslední zkoušku v Římě na Lateránské universitě. Seběhlo se to tak rychle, učitel byl v nemocnici na nějakém zákroku a tak se dělala písemná zkouška (všechny ostatní jsou totiž ústní). Bylo nás několik spolužáků, ale byla i nervozita, jaké otázky dostaneme, takže nebyl prostor na nějaké povídání. Rozesadili jsme se do auly a už to jelo, mohli jsme si ze tří témat vybrat jedno, vzal jsem si Jansenismus, protože jsem se ho více učil a přišel mi velmi zajímavý.

Po odevzdání jsem se rozloučil s děkanem teologické fakulty, který na nás dohlížel. Je s ním legrace a umí žertovat i v těžkých situacích, třeba při zkoušce. Když jsem u něj dělal morálku, nejdříve se mě zeptal, odkud jsem, z které diecéze, co moje jáhenské svěcení a další cesty a podobně. Jednak projevil zájem o studenta jako o člověka a jednak dal prostor, abych se mohl uvolnit, rozpovídat, přijmout jeho důvěru.

V pondělí dopoledne jsem zašel do školy, zažádal jsem si o závěrečné hodnocení děkana (to je potvrzení, že jsem zakončil bakalaureát z teologie) a vyzvednout si dokumenty, které jsem odevzdal při zápisu. Protože ještě není uzavřeno hodnocení písemné zkoušky a seminární práce, budu muset napsat delegu a zmínění věci mi vyzvednou spolubratři v září. A tak, po této návštěvě jsem vyšel hlavním vchodem a uvědomil jsem si, že naposled jako student.

Celkem 26 let (základka, střední, vysoké) jsem studoval, docela dlouho. Snad budu schopen něco z toho mála, co jsem se naučil nebo dozvěděl kde to hledat, předat tam, kam mě otec biskup pošle.

Tento pátek vyrážím z Říma do Německa k Norimberku, kde budu mít exercicie, abych následující pátek večer, pár hodin před svým svěcením přijel domů, přespal a vyrazil do Brna, kde bych měl při mši svaté od 9:00 přijmout spolu s kamarády jáhenské svěcení.

Jsem vděčný za uplynulé tři roky v Římě (kvůli kterým jsem si založil tento blog, díky HejTi za inspiraci), ale zároveň se mi hlava točí z toho, jak ten čas rychle utíká. Před chvílí byly velikonoce, teď se balím a kdoví co bude za okamžik. Ale jsem Bohu vděčný za vše, snad se mi podaří někdy napsat i nějaké poděkování, teď se omezím jen na úžas z rychlosti života. Kéž máme i čas o tom všem přemýšlet.