Jáhenské svěcení, nebo „užít si pět minut slávy“

Tak už je to více než dva týdny, co mě a mé spolubratry v brněnské katedrále vysvětil biskup Vojtěch Cikrle na jáhny. Byl to velký milník, vždyť jsme se na to připravovali celé roky. Katedrála byla plná. Jistě, kvůli Pánu Bohu, ale taky kvůli nám, protože to byl náš velký den.

V sobotu ráno proběhly poslední přípravy, nácvik a rychle na biskupství, protože už se začaly trousit první skupinky lidí do katedrály a nás to rozptylovalo. To samé když jsme se připravovali, a ve vedlejší místnosti byli naši kamarádi, kteří cestovali i stovky kilometrů, aby mohli být s námi v náš velký den, a my toužili být s nimi. Ale přesto jsme zašli do kaple, abychom tam mohli Bohu říct své nejtajnější myšlenky a prosit o sílu a milost.

A pak už to šlo ráz na ráz. Průvod zaplněnou katedrálou, zaujmutí stoliček v presbytáři, aby bylo na nás dobře vidět a pak během mše svaté samotné svěcení. Veřejné ANO celibátu, modlitbě breviáře, ale také vložení svých rukou do rukou biskupových a slib poslušnosti. To vše za přítomnosti možná dvou tisíc svědků. Říkal jsem to ANO s radostí, hrdostí, ale i s vědomím, že to bude těžké a někdy hodně těžké.

Během litanií jsme leželi tváří k zemi, pro mě to byl jeden z nejsilnějších okamžiků celého svěcení, trval dlouho. Chvíli jsem se modlil s ostatními, pak mě v myšlenkách proběhl můj život jako zrychlený film, pár některých detailů, osudových momentů a setkání, které mě ovlivnily při mém rozhodnutí zasvětit se Bohu. A také několik jmen, pod kterými se ukrývají Ti nejbližší, ať žijící nebo ti, co už nás do Božího království předešli. Vyhrkly mi slzy dojetím a já se za ně nestyděl, stékaly mi po tváři obrácené k zemi, takže to bylo jen mezi mnou a Bohem. Čas od času jsem samovolně přerušil meditaci a připojil se k lidu v invokacích. Jakmile jsem si opět sedl na stoličku, vytáhl jsem kapesník a utřel si obličej, slzy se mísily s potem, biskup na mě chápavě pohlédl, myslím že mi rozuměl.

Po konsekrační modlitbě, která je centrálním bodem svěcení, nám otec biskup oblékl štolu a vybraní kněží dalmatiku, mě otec Miloš Kabrda. Takže najednou bylo společenství v katedrále obohaceno o pět nových jáhnů, byl to radostný okamžik, který gradoval pozdravením pokoje s otcem biskupem a ostatními jáhny, kterých bylo možná tak 20-30. A mezi nimi téměř všichni spolužáci z našeho olomouckého semináře, do ucha jsme si zašeptali slova radosti a taky vděčnosti za tento nezasloužený dar.

Svěcení pak pokračovalo bohoslužbou oběti a po ní jsme my, noví jáhni, šli rozdávat svaté přijímání. Byl jsem vzadu u vchodu a překvapilo mě, kolik lidí tam bylo. A najednou už tu byl závěr a po modlitbě jsme s Mírou šli poděkovat otci biskupovi. Měl jsem strach, že budu nervózní a neschopný mluvit, ale připadal jsem si velmi uvolněně a tahák pro těch pár slov jsem používal málo. Kéž by to naše povolání mohlo dávat stále tak krásné květy, jako ta darovaná bílá orchidej.

Po svěcení jsme zůstali před katedrálou, já na dvoře biskupství, protože se mi nepodařilo včas odejít, zástup gratulantů byl nekonečný. Řekli mi, že mám necelou hodinu na gratulace, pak že máme oběd s otcem biskupem a kanovníky. Čas byl příliš krátký, musel jsem to utnout a utéct, v běhu jsem strhával dalmatiku i albu a nasoukával se do saka, abych byl u stolu alespoň minutu před začátkem, naši představení jsou nároční na přesnost.

Tak slavnostní oběd hned tak rychle nezažiju, říkal jsem si. Co těch chodů, kvalitního jídla a pití, obsluha a smysl pro detail, například zákusek s napíchnutou vlaječkou biskupství. Po obědě jsme zašli poděkovat dolů sestrám za to, co pro nás připravily.

Pak rychle domů, z Brna mě bral strejda Evžen. Zastavil jsem se doma, s kamarádem se pomodlil část breviáře, s předstihem. Byl to první den, kdy jsem si uvědomil, že už jsem pravidelnost modlitby slíbil. A rychle na oratoř, kde mí blízcí uspořádali pohoštění a posezení. Během dne se tu vystřídalo na dvě stovky přátel, kamarádů a rodiny, pozvaných bylo mnoho, ale ne každému to odpoledne vyhovovalo. Mnozí dorazili i z velkých dálek, ze zahraničí nebo z opačného konce republiky. Tak opět možná hodinu, dvě, jsem zase stál a přijímal gratulace. Spousty slov, přání a dárků. Trvalo to až pozdě do večera, či do noci. A druhý den poprvé jako jáhen při mši svaté, strejda Evžen mě udělal takový praktický rychlokurz a už jsme šli k oltáři. Po mnoha letech mohla farnost přivítat další duchovní povolání.

V tyto hodiny a dny jsem si užil svých, jak se říká, „pět minut slávy“. Byl jsem hrdinou, kterého zástupy lidí glorifikovaly a radovali se s ním. Jedl jsem vybraná jídla a cokoliv jsem řekl, druzí přijímali, měl jsem stále dost nadšených posluchačů. Dostal jsem darů jako nikdy předtím a k tomu desítky blahopřání, necítil jsem, že by mi něco chybělo. Cítil jsem se šťastný a uvědomoval jsem si vděčnost, jak předchozí roky bylo moje povolání často jako na houpačce a kolikrát stačilo opravdu málo, a nestál bych tu. Skoro nikdo z těch, se kterými jsem začínal, nezůstal. V srdci jsem děkoval Bohu, že si mě tak vedl a že přes všechny překážky převedl, jak Izraelity Rudým mořem a pouští.

Ale v koutku nitra jsem věděl, že toto je jen okamžik a už tu není, že světská sláva je polní tráva, že jeden den volali Ježíši „Hosana“, aby pak další bylo „Ukřižuj!“. Byl to krásný čas a povzbuzující zkušenost, ale nikdy to nemůže trvat dlouho, člověk by to neustál. Jako každá pohádka má svůj konec, tak i tato má zvonec. Další ráno jsem se probudil a byl jsem sám. Sednout na postel, pomodlit se, vyřídit nějaké povinnosti a začít žít všední život.

Je z čeho žít a vím, že mám spousty přátel, na které se mohu spolehnout. Jsem teď v situaci, že během let jsem mnoho dostal a nyní jsem povolán k tomu, abych to mnoho v jiné formě mohl dát dál. Tam, do které vinice mě Pán poslal. A skrze mého biskupa mě poslal do Pohořelic a okolí, do místa, kde před lety asi 14 let působil můj strýc a kam jsem jezdil na prázdniny. Ještě dnes mě tu pár lidí zná. Strýc před dvěma lety zemřel a já bych rád pokračoval v jeho šlépějích. Pět minut slávy skončilo a přišlo vystřízlivění, všední den na vinici.

Fotogalerie od Jirky Baláta.