Měsíc jsme svoji

Uteklo to, rychle. Uvědomil jsem si, že už měsíc jsme svoji. Před měsícem mě v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla vysvětil otec biskup na jáhna. Podobně jako když se narodí dítě, počítají se mu první měsíce a když už je těch měsíců hodně, počítají se roky. A tak slavím první měsíc, co jsem Bohu řekl ANO.

(foto: Jiří Balát)

Často si kladu otázku, co se vlastně změnilo v mém životě? Přijal jsem jáhenské svěcení, velký a nezasloužený dar, a jak se to promítlo v mém životě? OK, když je neděle nebo slavnostní příležitost, chodím v kolárkové košili (košile, která nemá límeček, zato má pod bradou bílé lízátko). Při mši svaté stojím vedle kněze, čtu Evangelium a v rámci možností mu pomáhám. Bydlím na faře a snažím se v rámci možností zapojit do dění ve farnostech. Čas od času vyrazím někam ven, do jiné farnosti, abych tam nějak vypomohl, obvykle jako jáhen.

To jsou ale všechno vnější aspekty, viditelné změny, něco, co je nového. Ale zároveň s bolestí si uvědomuju, že jsem se nezměnil uvnitř. Nic ve smyslu toho co si lidé občas myslí, že se člověk po vysvěcení automaticky stane svatý, nemusí chodit čůrat, přestane hřešit, už nemá skoro žádné slabosti a podobně. Na druhou stranu si také myslím, že nejsem o nic horší než před přijetím svěcení. Tak v čem je ten rozdíl?

Myslím, že rozdíl je v lásce. Jako například milenecká dvojice po vstoupení do manželství prožívá hlouběji závazek, než to bylo při chození, zejména když pak na svět přijdou děti, tak podobně je to i u nás. Svěcením člověk prohlubuje vztah s Bohem a každé zaváhání nebo narušení vztahu pociťuje daleko citelněji, než předtím. To, čeho bych si předtím nevšímal, co bych neřešil, se mi teď zdá jako zrada nebo věc, kterou je potřeba změnit. Před nějakým rokem bych skousl zuby a řekl bych si, že to jsou detaily, dnes mě to trápí a toužím obnovit vztah. Těším se, že ve svátosti smíření budu moci znovu obnovit všechny ty škrábance a rýhy na duši.

Přirovnal bych to k oční vadě. Už mnoho let mám malou oční vadu, se kterou se dá žít, sice párkrát to není úplně ono, něco přehlídnu, něčeho si nevšimnu, ale dá se to. Ale jakmile si poprvé nasadím brýle, vidím jasněji. To co bylo mlhavé má ostré obrysy, své přátele poznám už na druhém konci náměstí a svět je najednou krásnější, jasnější. A možná tak nějak se to dá říct o vztahu k Bohu, když k němu člověk vykročí blíže. Svěcení se stalo pro mě možností, jak tento vztah prohloubit.

Prohloubit vztah, nejen k Bohu, ale i k bližním, bych přál všem. Jsme na tahu.