Nohama na zemi

Tento příspěvek mě napadl během mše svaté, když v rychlém sledu jsem provedl nebo spolupracoval na několika situačních trapasech. A to jsem si zrovna říkal, jak mi ta jáhenská služba jde a jak už jsem ostřílený profesionál. Ne nadarmo se v Písmu říká, že ty kdo stojíš, hleď abys nepadl.

Tenhle citát mě napadá často a už se pomalu děsím, když se mi příliš daří a já si začínám říkat odborník, mistr a podobně, kdy se to zlomí a přijde zdravé pokoření, které je mým kvalitním učitelem proti pýše. V tenhle moment skoro každý čtenář touží číst ty naťuknuté perličky a netrpělivě bubnuje prsty do stolu, jak se nemůže dočkat nějakého šťavnatého trapasu čerstvého jáhna, možná bychom mohli říci, pro jeho služební mladost, „jáhníka“.

Impulsem pro tento článek, byla zkušenost z jedné mše svaté. Nechci, abyste hledali kde a kdo, to není důležité, podstatná je myšlenka co tím chci říci. Přijeli jsme včas, šéf šel zpovídat, já jsem se mrkl na texty a vše se zdálo OK. S ministrantíkem jsem si prošel čtení přímluv, pak jsem naběhl do kostela ulovit nějakou duši na čtení a vše se zdálo v naprosté pohodě. Říkal jsem si, jak to klape a jak jsem to dobře zařídil.

Klapalo, než začlo čtení. Paní nebyla zvyklá číst a já jsem jí nedal papírek s návodem, takže nejprve jsme si vyslechli rubriky a pak, Bohu díky, bylo konečně čtení. Začal jsem se potit. „Slyšeli jsme slovo Boží“ jsme neslyšeli, to se občas stane. Snažil jsem se jí polohlasem napovědět, úspěch byl částečný. Koukal jsem do koberce a nechtěl jsem vědět, co si o tom myslí, vedle sedící šéf. Nakonec jsme dali dohromady i ten žalm.

Evangelium jsem přečetl dobře a jak jsem začal kázat, sebevědomí rostlo do neúměrné výše. Napadlo mě, že lidi to občas popletou, ale mě, že se daří. A dařilo. Na závěr kázání jsem zacitoval větu z Písma a ukončil jsem kázání. Místo „Amen“ ze mě vyletělo „Slyšeli jsme slovo Boží.“ V duchu jsem si zanadával do volů.

Následovaly obětní dary. Nezkontroloval jsem je, byla to chyba. V konvičkách sucho, na misce prázdno. Rychlostí blesku jsem letěl do sakristie a i když jsem nevěděl, kde co je, protože to vždy chystal kostelník, našel jsem to intuicí. Jinak bych se asi k oltáři nevrátil. A tak s velkou pokorou jsem odsloužil po boku kněze mši svatou. Nejsem takovej profík, jak jsem si myslel.

Už mám za ty dva měsíce slušnou řádku trapasů. Jeden z prvních byl v rodné farnosti. Na konci mše svaté, po požehnání, jsem se otočil pro kancionál. Kabrda mi polohlasem řekl: „Jděte.“ Tak jsem vzal knížku a odcházel. Druhé „Jděte!“ bylo naléhavější, něco nebylo v pořádku. Ihned mi to došlo, „Jděte ve jménu Páně.“, vyrazil jsem se sebe a šli jsme.

Jednou jsem přišel do kostela, mrkl na texty. Ano, správný týden a den. Jak paní začala číst čtení, nějak mi nesedělo, měl jsem připravené kázání na Ezechiela a on tam byl Mojžíš. „Já čtyřnohé zvířátko!“, řekl jsem si, a dlouhým skokem jsem přistál vedle ambonu a vyděšené ženě s omluvou přelistoval stránky na sudý rok.

Den na to jsem začal Evangelium a po první vědě jsem se zarazil. Ano, text mi byl povědomý, ale nesouhlasilo to s kázáním, co jsem měl před sebou. Opět zvířátko. Totiž před bohoslužbou slova jsem si připravoval promluvu na následující den a tak jsem na ten text intenzivně myslel, až jsem ho začal i číst. A podobných příběhů by bylo mnoho.

Tak si říkám, že bych rád zůstal nohama na zemi. Nejprve se stydím a zlobím na sebe, jak to že jsem tak blbej a udělal školáckou chybu. Pak děkuji Stvořiteli za tento dar pokory a možnosti se zasmát sám sobě. Jsme jen lidi, nedokonalí a tak potřebujeme, a putujeme, k Dokonalému, k Bohu. Přeji všem, které trápí vlastní lidské slabosti, že to můžou být krásné a hluboké dary, díky kterým člověk může povyrůst. Záleží na úhlu pohledu, jak to bereme.