Občas něco napíšu, tentokráte o drakiádě. A tak jsem si říkal, že to dám i na svůj blog, že sem občas něco vložím o tom, co se u nás ve farnosti děje. Pro kamarády jako odkaz na to za co mě biskupství platí, aby se mě nemuseli furt dokola ptát, co jako jáhen dělám, a pro ostatní třeba jako inspiraci, co se kde děje. A nedělám si nárok na to, že mám patent na rozum, spíš chci dát něco z toho, co mám. Jiní mí kamarádi píšou promluvy, další odborné články nebo pohádky a básně. A konec úvodům.
V neděli odpoledne jsme nedaleko bývalé železniční stanice uspořádali drakiádu. Pořádala ji přibická farnost, ale zvali jsme i pohořelické a vlasatické. Naším přáním bylo společně prožít pěkné odpoledne a trochu se vyblbnout. A jak to občas bývá, nejraději si hrají tatínkové, kteří to maskují svými dětmi.
Nakonec se nás za tratí sešlo ke třicítce a na obloze poletovala asi desítka draků, mnoho dalších ještě odpočívalo na zemi. Ověřili jsme si, že se draci dělí na dvě kategorie, létající kupované a pěkné vyráběné. Já jsem chtěl po letech vyzkoušet pouštění padáčků, ale křehká karabinka se silou větru ohýbala, ale i tak jsme jich pár pustili. Foukal silný a čerstvý vítr, bylo sucho. Ráno jsem ještě pochyboval o uskutečnění, obloha byla zatažená a bezvětří, ale odpoledne se to vylepšilo ale večer pak začalo vytrvale pršet, uvědomil jsem si, jak se Pán velkoryse postaral, abychom prožili opravdu pěknou neděli.
Když už nám bylo chladno, mohli jsme se v závětří zastávky občerstvit teplým čajem od hodných farníků bydlících u stanice a posílit nějakou bochetkou od šikovných maminek. Někteří tatínci také radili, že by bylo dobré horký čaj ředit studeným rumem. No, postupem času jsme se stahovali okolo vybudovaného zázemí na zastávce, až na poli zůstal poslední mohykán v podání otce Víta, který vytrvale pouštěl draka. A když mu občas zamířil k zemi, neúnavně jej poslal opět nahoru. Za svůj výkon by si zasloužil kreslený diplom od Muchy (slavná Epopej se stále ještě nachází kousek od nás), ale bohužel jsme hodnotili jen dopředu avízované kategorie, tedy nejvýše letícího draka a nejkrásnějšího, kterého vyrobily dvě malé holčičky (za vydatné pomoci rodičů).
Po dvou hodinách, poněkud promrzlí, jsme se postupně rozešli do svých vyhřátých domovů. A myslím, pokud mohu mluvit i za ostatní, že se těšíme na nějakou další akci. A tento příspěvek je myšlen jako poděkování všem, kteří něco dělají nejen pro sebe, ale i pro druhé. Tak kéž bychom svoje hřivny rozmnožovali.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.