Ošoupaný breviář

Zastavili jsme se v jednom domě pro přestárlé kněze, kteří už se o sebe nedokážou postarat. Jedním z obyvatel je i můj strýček, bratr babičky. Kněz, který v minulosti hodně znamenal a ještě více prožil, dnes však stářím a nemocemi zchromlý odpočívá na kolečkovém křesle. Před mnoha lety mě rozčiloval svými řečmi o tom, že budu knězem, neměl jsem ho za to rád, protože já jsem knězem v té době opravdu být nechtěl.

Strýček byl šprýmař, i teď, když jsme přišli do jeho patra, kde má pokoj (spíš apartmán), seděl v kolečkovém křesle na hraně schodů a vítal nás slovy, že nám jel naproti. Kdo by ho neznal, předpokládal by, že sjezd po schodech myslí vážně (já jsem zapochyboval, protože jsem ho už delší dobu neviděl a nevěděl jsem, jak na tom je). Byl rád, že jsme přijeli, viděl jsem, že je šťastný.

Hned nás vzal k sobě do svého apartmánu. Tvořil ho docela velký pokoj se zázemím. Uvědomil jsem si, jak s nimi pěkně zacházejí, nejen s pečovatelskou službou, ale i s lidskou důstojností. Všiml jsem si několika ošoupaných breviářů a strýček mi vysvětlil, že se u něj schází několik starých kněží, aby se společně modlili denní modlitbu Církve. Každý z nich má své tradiční místo a na něm jako rezervaci mají připravenou, používáním ohmatanou, modlitební knihu.

Strýček byl během svého života aktivním člověkem s bohatou minulostí. Protože tehdy nemohl působit veřejně, angažoval se v době komunismu v tzv. Podzemní Církvi a oficiálně začal působit až po Sametové revoluci. A tak mě nepřekvapilo, že těch několik kněží se schází na pokoji u něj.

Byla to pěkná návštěva, zavzpomínali jsme na naši rodinu a na to, co vše jsme prožili. Říkal mi, že chtěl přijet na moje jáhenské svěcení, ale že to nešlo. Pro mě však nejsilnějším zážitkem byly ty staré a špinavé modlitební knihy. S železnou pravidelností, jak před desítkami let slíbili, je berou do svých rukou a modlí se. Den za dnem, jak jim je dobrotivý Bůh dopřává. Jejich spolubratři, formátoři a představení jsou už dávno v zemi, oni už tak také jednou nohou jsou. A přitom se nepoddávají a bojují. Strýček ve svých 85-ti letech srší humorem a přitom si stěžoval, že mu zlobí počítač, když píše ve Wordu. Udělal jsem mu radost, když jsem mu to zobrazení přenastavil.

Při odjezdu jsem si v duchu přál, abych se snažil v radosti žít přítomnost a být stále věrný tomu, co jsem slíbil. A vidět ty poctivě omodlené breviáře člověka zavazují.