„Chvála Kristu“, zaznělo na ulici.

Vyběhl jsem z fary, hodit jeden dopis na poštu, strčit popelnici za branku ke kostelu a koupit si kousek šedého suchého zipu, protože ten na bundě už je hodně dlouhou dobu nemocný a nelepí. A jak si tak jdu, automaticky se na lidi usměju, slušně pozdravím a vždy něco zajímavého prožiju.

Tak si říkám, že dvě epizodky stojí za zmínku, abych obohatil přeplácaný internet a rozdělil se o něco ze svého života. Ta první byla bílé auto, které se tak nějak nejistě šouralo po silnici a brzdilo, až nakonec zastavilo. To bylo tak zajímavé, že snad jen slepec by to auto nehypnotizoval pohledem v očekávání, co se bude dít. Seděli v něm dva chlapíci, tak okolo čtyřicítky, v tlustých bundách, a co nevyplňovali oni svými velkými postavami, to zabíraly různé krámy, asi hadice a trubky, nebo co to mohlo být.

Okýnko se stáhlo a pohled ven byl více než jasný, nikdo totiž poblíž nebyl a tak jsem byl středem jejich zájmu já. „Hele, prosím tě, můžeš nám poradit, jak se jede do Loděnic?“ Tykačka, blesklo mi hlavou. Už ani v civilu se mi to často nestává, že by mi někdo tykal, takže jsem se v duchu začal smát. Lidi říkají, že když jsem oholenej, že by mě nehádali 32 let, takže na ulici asi splynu s okolím. Tak jsem rychle přemýšlel, kterou odbočkou tam jet a vysvětlil jsem jim to, i když jsem byl jak omráčen. Bylo to legrační a měl jsem radost. Místo abych pokračoval v modlitbě růžence, soustředil jsem se na to, jestli chci, aby mi cizí lidi tykali nebo vykali. Na poště jsem to přestal řešit, pro ty cizí chlapíky jsem byl kluk z ulice, který jim ukázal cestu, anonymní a neznámá osoba. Nevadilo mi to.

Druhá. O chvíli později míjím mladé manžele s kočárkem, asi vystoupili z autobusu. Automaticky se lehce usměju a slušně pozdravím, jako první (tady v pohraničí málo kdo začne jako první). „Dobré odpoledne.“ A jdu, nečekám odpověď, je to totiž obvykle 50 na 50, jestli se dostaví. Najednou trochu nesměle zaznělo: „Chvála Kristu.“ Mě to tak vykolejilo, že jsem nebyl schopen zareagovat, otočit se, popřát si pěkný Nový rok, prostě nic.

Na jednu stranu jsem z toho pozdravu měl obrovskou radost, zde v pohraničí, na ulici, před lidma. Na druhou stranu moje zahanbení, nedokázal jsem zareagovat a hlavně, nevím kdo to byl. Snažím se hovořit s lidmi, všímat si jich a malých dětí, učím náboženství, ale mezery kdo je kdo jsou stále velké. O svátcích jsem lidem přál Požehnané svátky. Během tří bohoslužeb jsem za jednou ženou zašel čtyřikrát! Někteří z toho měli legraci, prostě si nepamatuju. Ale lepší dvakrát, než vůbec.

Tak i teď, místo toho, abych odpověděl na křesťanský pozdrav, šel jsem dál jak pařez. Ale nutilo mě to přemýšlet. Z těchto dvou slov jsem pocítil obrovskou radost. V prvním případě jsem byl někdo cizí, neznámý, anonymní. V tom druhém jsem se setkal s bratrem a sestrou ve víře. Aniž bych je poznal, byli jsme si velmi blízcí. Bohu díky.

A tak chci všechny povzbudit, aby se nestyděli na křesťanský pozdrav a nebáli se tak i zdravit. „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.“ Mt 10,32