Leda vod farářa

V našich farnostech jsme organizovali Tříkrálové sbírky. Říkal jsem si, že je potřeba povzbudit koledníky a tak jsme se šéfem domluvili, že se jim budeme snažit pomoct podle našich možností. Mám výhodu, někdy nevýhodu, že jsem tu nový, takže neznám jak to tu chodí, ale taky mě to nesvazuje. Přes kamarády kněze jsme sehnali texty žehnací modlitby, byli jsme připraveni. Pak jsem si řekl, že by bylo dobré jít přímo do terénu, poznat lidi, na které v kostele nenarazím, udělat osobní svědectví, jít s kůží na trh. Vybral jsem si Vlasatice, protože jsou z našich farností nejslabší a nejbolavější. Ale taky i proto, že tu před dvaceti lety působil můj strýc a na zdejší faře jsem prožil velkou část prázdnin. A i proto jsem se na sbírku těšil.

---

Hlásili na odpoledne slabý déšť, tak jsem si vzal deštník, ale nechtělo se mi s ním tahat, proto zůstal v autu. Chyba. Přijel jsem před devátou jako poslední, ostatní už byli nastrojeni a paní Magda měla připravené tři hromádky: kasičky, průkazky, igelitky s věcmi, křídy a podobně. V kostele, kde není žádné topení a tudíž se tu akumuluje v zimě chlad, byla větší zima než venku, proto jsem byl rád, že jsme vyrazili. Nakonec jsme byli tři dospělí a tři děti. V plánu bylo projít celou obcí společně, případně to brát současně po obou stranách ulice.

Tato delší varianta, než se rozdělit na tři malinkaté skupinky a každý mít svůj sektor, se ukázala jako lepší, protože paní Magda znala téměř každého z osmi set obyvatel vesnice. To bylo důležité, protože kdybych já seděl v teplu baráku a viděl přicházet takovou squadru, jakou jsme byli (tři malý děcka, dospělí ověšení igelitkami, zvoneček, vybírání peněz do kasičky, prostě na první pohled jako bezdomáči nebo cikáni), tak bych neotevřel. Bylo to krásně romantické a téměř neskutečné.

Tato vesnice je celkově taková zvláštní, připadá mi jako skanzen zapomenutých časů. Nemůžu zapomenout, když jsem jednou jel na kole na bohoslužbu slova a z polní cesty vyjela na hlavní silnici stará dřevěná bryčka tažená koněm. Na tom by nebylo nic zajímavého, kdyby na kozlíku neseděl kluk z páté třídy, kterého učím náboženství. Za ním na voze asi desítka dětí v jeho věku, jen se tak jeli projet. Pokřikovali na mě, že mě svezou, tak jsem jim alespoň zamával, nebyl čas si je ani vyfotit, spěchal jsem. O týden později, někde v polích, bryčku převrátili, ale nikomu se naštěstí nic nestalo, s koníkem ji otočili zpět na kola a pokračovali v jízdě. A tak tu žijí, spjatí s přírodou a zemědělstvím.

Do kostela v neděli chodí 20-35 lidí, ve všední den je to někdy dva na dva (já a farář), ale obvykle je žen tak pět až sedm. Na půlnoční byla alespoň stovka, z toho asi dvacítka mladých na kůru, kteří přišli dobrovolně. Snažil jsem se před kostelem popřát co nejvíce lidem požehnané svátky, mít s nimi kontakt, aby viděli, že i jáhen může mít pro druhého otevřenou ruku. Bolestí je tu více než dost, málo kdo žije v manželství, ještě méně ho má první a církevně platné. Různé rodinné tragédie prostupují napříč všemi směry.

A toto byla i moje motivace, proč jsem šel po tříkrálové sbírce, chtěl jsem se totiž potkat s místními lidmi, abych viděl já je, a oni mě. Vnímal jsem to tak, že jejich štědrost, naše otevřenost a pár milých slov může do duší zasadit malé semínko radosti a otevřenosti.

Reakce byly pozitivní, až na vnuka bývalého kostelníka, který vykřikoval, že Bohu žádné peníze, že je to škoda investic, ale že na charitu něco dá. Na druhou stranu dal docela velkou částku, ale ten teátr byl smutný, dědeček se asi musel v hrobě obracet. Občas někdo vytáhl cukroví, nabídl něco ostřejšího a děckám dal nějakou čokoládu, bonboniéru či oplatky. Dávali jsme to do igelitek, takže byl na nás úsměvný pohled. Někteří neotevřeli, buď nebyli doma, nebo nechtěli přispět. Ale většina dala, od korun po papírky.

A byli jsme svědky taky mnoha komických situací. Například po zazpívání „My tři králové …“ bylo ticho a tak jsme to zopakovali. Pak přišla stařenka, přispěla a na otázku, zda jí můžeme napsat na dveře +K+M+B 2011 řekla, že ne. Leda zevnitř. Tak jsem jí tuto modlitbu „Christus mansionem benedicat“, což znamená: „Kriste, požehnej tomuto domu.“napsal na rubovou stranu dveří, aby se na ni někdo nedíval jako na „pobožnou“ babku. Asi z toho měla strach, co by o ní druzí řekli. Ale byli tací, kteří se nápisu přímo dožadovali, i když vůbec nechápali, která bije.

Jinde se krásným naivním hláskem malý Dominik zeptal jedné stařenky, zda jí to může napsat křídou na dveře. Babka si ho změřila zničujícím pohledem a řekla: „Ty ne, leda vod farářa!“ Chtěla se ho tak zbavit. Nelenil jsem a hned jsem se přihlásil, že já jsem tu ustanoven jako jáhen a knězem bych měl být už za půl roku. To chudák nečekala, úplně jí to odzbrojilo a překvapila asi i sebe, když s tím souhlasila. Tak jsem s velkou chutí psal žehnací modlitbu.

Mnozí lidé si ještě pamatovali mého strýce, který zde 14 let sloužil. Viděli jsme i pěkné mezilidské vztahy, občas nás někdo ještě zavolal zpátky a přispěl. Za starým dědou vykukovala malá vnučka a zvědavě si prohlížela naše malé krále. Spousty malých pěkných střípků. Ne, tato obec není tak zlá a beznadějná, jak by se mohlo zdát, když člověk dvakrát do týdne pozoruje pár lidí roztroušených ve vymrzlém kostele a pak rychle projede autem vesnicí. Je potřeba sestoupit mezi ně, být s nimi. Proto jsem byl rád za tuto zkušenost, i když jsme nakonec promokli.