Povzbudit

Navštívil jsem dnes svou kamarádku řeholní sestru a ta mi řekla, že vypadám radostně. Daleko radostněji než třeba před rokem. Tak jsem začal zpytovat svědomí a přemýšlet. Jsem rád v pastoraci, mezi lidmi, i když mě to někdy unavuje. Jedna z věcí, kterou považuji za důležitou, je „povzbudit“. Povzbudit farníky i jiné lidi tím, že podpořím jejich snahu v dobré věci. A dnes jsem byl povzbuzen i já. Moniko, díky.

Trochu jsem se „povzbuzení“ dotkl v jednom z předchozích příspěvků. V tyto dny je to pro mě aktuální téma, neboť jsem navštívil několik akcí, kde mě moje účast moc nestála a přitom udělala mnoho dobrého. Přišlo mi, že tu není moc zvykem jáhna, aby opustil teplo fary a vydal se i do profánního světa, pozdravil, pochválil, poděkoval a přitom střízlivý odešel. Zkusím pár zážitků vypsat.

V náboženství mě děti z jedné z pohraničních farností pozvali na jejich maškarák. Říkal jsem si, že je to skvělý způsob, jak nevtíravě se dostat mezi rodiče svých dětí a mezi ostatní lidi, kterým cesta do kostela buď zarostla trávou či bariérou vztahů, nebo tam ze zásady nikdy nevstoupili. Z domu jsem si přivezl masku UFOna, bohužel mi zůstala jen hlava. Červená kombinéza a nafukovací rukavice odnesl čas. Tak v modrých montérkách s maskou na hlavě jsem se octl na kraji sálu. Uvnitř bylo tak 60-80 různých princezniček, kovbojů, čarodějnic, pirátů, vodníků a jejich rodičů, hrála hudba, na parketě se tancovalo a všude vládla příjemná maškarní atmosféra. Kradmé i přímé pohledy se snažily odhalit identitu, co je to za UFOna, ale marně. Jen jeden mě poznal, ministrantík, kterému jsem jednou v náboženství prozradil, za co půjdu. Odhalení bylo pro některé překvapením, jako třeba pro jednoho z farníků, který celou dobu stál vedle, jehož manželka ho ráno omluvila, že nemůže jít na nedělní mši svatou, protože je nemocný. Byl jsem tam přes hodinu, promluvil se všemi rodiči svých dětí, dokonce jsem vyhrál i jednu hru na parketě a pak jsem zase odešel. Myslím, že to bylo pro mnohé kostelové i nekostelové povzbuzením a svědectvím, že nám z fary, nejsou ukradení.

Jeden z našich farníků pořádal zabíjačku. Jako šéf větší firmy, pořádal ji ve větším stylu, řekněme z tuny masa. Věděl jsem, že má s tím moc starostí a že to připravuje asi týden dopředu. A když se k tomu přidaly další komplikace, včetně i horšího a mrazivějšího počasí, považoval jsem za svou povinnost přijet a podpořit ho. Když jsem přijel a naše oči se střetly, vnímal jsem takovou jakousi velkou vnitřní radost. Ta byla myslím oboustranná. Pocítil jsem opět, že stačí málo, a člověk může udělat mnoho. Nakonec se zabíjačka oproti ranním obavám vydařila a dobře to dopadla.

Jsem na venkově, takže o pár dní později byla další zabíjačka, tentokráte obecní. Rád jsem přijel, pozdravil několik farníků, vystál jsem si frontu na dobré a teplé maso z kotle. Uvědomil jsem si, že nesmíme být suchaři. Jsme tu pro lidi, abychom jim sloužili. A to nejen tím, že vysluhujeme svátosti a modlíme se za ně, ale i tím, že vylezeme z fary ven, mezi ně. Lidi mlčí a pozorují, někdy trvá měsíce a roky, než se otevřou. Ale nezapomínají, že je jejich duchovní podpořil a povzbudil. Třeba jen tím, že přišel, pozdravil a usmál se.

Poslední povzbuzení byla návštěva staršího spolubratra. Snažím se, jakmile je to možné, vyrazit do nějaké sousední farnosti na mši svatou a pak strávit chvíli se svým spolubráchou. Nic na tom není, jen trocha času a peněz na naftu, ale vztahy za to stojí. Udělat si čas na přítele. Ježíš si také uměl udělat čas, když přišel na svatbu či přijal pozvání na nějakou hostinu. A jeho přítomnost byla povzbuzením a příležitostí otevřít Bohu své nitro.

Tak o tom všem jsem dnes odpoledne přemýšlel. Povzbuzení je jedna z našich služeb bližnímu.