Vzpomínka na kardinála

Už je to rok, co zemřel kardinál Tomáš Špidlík. Tento můj příspěvek je takovým malým poděkováním a ohlédnutím za těch pár setkání, které jsem s ním, jako bohoslovec papežské koleje, mohl prožít.

Před rokem jsme přišli na Centro Aletti, kde v malé kapli v přízemí, vyzdobené krásnými mozaikami od Rupnika, bylo vystaveno kardinálovo tělo. Ležel v rakvi a okolo byla asi desítka žen, modlili se. Jako film se mi promítlo těch několik setkání, které jsem s ním mohl prožít. Zhruba před rokem mi v této kapli udělil službu akolity. Byl tehdy na vozíčku, krátce poté, co si naštípl nohu v krčku. S humorem nám vykládal, jak se mu to stalo o počítačovou šňůru. Tehdy jsem se v duchu musel smát, když jsem si představil, jak tento starý muž surfuje po internetu a odepisuje na stovky dopisů. Nám mladším to přijde přirozené, ale když vidím, jak můj táta zápasí s myší, tak zpětně kardinála obdivuju.

Byl to také kardinál Špidlík, který mi uděloval kandidaturu krátce po mém příchodu do Říma. A různých setkání bylo hodně, protože tento bývalý spirituál Nepomucena na naši kolej držel a docházel při různých příležitostech a slavnostech. Byl u nás stále jako doma.

Prožil jsem s ním také jedno malé setkání, které jsem si doposud nechal pro sebe. Byla festa sv. Cyrila a Metoděje, která se v Římě slaví na začátku jara. Kardinál zůstal po mši svaté v bazilice, zatímco všichni ostatní šli dolů, do podzemí, uctít bývalý hrob našeho věrozvěsta Cyrila. Když jsem viděl, jak tento slavný starý muž sedí úplně sám na lavici v poloprázdné bazilice, dodal jsem si odvahy a přisedl jsem. Chtěl jsem jen na chvíli prožít jeho blízkost. Byl unaven a čekal, až si pro něj přijde někdo z jeho přátel, kteří se o něj starali. Využil jsem příležitosti a řekl jsem mu, jak jsem byl v jeho rodných Boskovicích na praxi, jak tam na něj vzpomínají, jak na faře visí vzpomínka na jeho návštěvu. Celkově jsme si téměř nic neřekli, ale bylo to takové moje nejsilnější setkání s kardinálem Tomášem Špidlíkem.

Poslední setkání s živým kardinálem proběhlo zhruba měsíc před jeho smrtí. Byla s ním domluvená rekolekce a přes všechny překážky a nemožnosti nakonec dorazil. Dodnes nechápu, kde vzal v sobě tolik energie, ale byl to on. Člověk, u kterého se duchovní život snoubí s humorem. Na jeho přednášky se shromáždila skoro celá česky hovořící kolej, tedy nejen bohoslovci, pro které je rekolekce primárně určena. Tématem byl hřích, zpověď, pokání; věci stále aktuální. Nebýt viditelného zpřítomnění nemoci a sezení na vozíčku, netušil bych, že je na smrt nemocný. Bylo to jeho poslední veřejné vystoupení v životě. Symbolické bylo, že svou formační činnost zakončil právě v Nepomucenu, kde byl zhruba 40 let spirituálem.

Dalo by se toho o něm napsat spousta slov, už jen to množství jeho knih. Na otázku, jakou knihu čte, prý odpověděl: „Já knihy nečtu, já je píšu.“ Věřím, že budeme stále co mít čerpat z jeho odkazu.