Nezapomínej na svoje děti toulavý

Přijeli jsme s farářem do naší filiálky a před mší svatou jsme slavili krátkou májovou pobožnost. Myslel jsem si svý o mnohých věcech a na to, co kněz čte jsem se soustředil pramálo. Jen jsem tak klečel vedle a pak jsem mimoděk zvedl oči a podíval jsem se soše Panny Marie do tváře.

Přiznám se bez mučení, že hůř vidím do dálky, ale zdálo se mi, že se na mě Panna Maria usmála. Klečel jsem tak pod ní a její hlava směřovala přímo ke mně. A ona se smála. Sklopil jsem zraky a říkal jsem si, že mám vidiny a že jsem blázen. Po chvíli jsem neodolal a podíval se jí znovu do tváře a světe div se, ona se stále usmívala.

Najednou jsem opustil prostor kostela a monotónní rytmus zbožných slov a přenesl jsem se do myšlenek, které se točily okolo vtíravého textu písně „Maria nezapomínej“ od scholy Marianky. Tuto písničku rád poslouchám v autě, když se vracím z dalekých cest sám nocí a už jsem nedaleko své farnosti. „Nezapomínej na soje děti toulavý,“ opakuje se refrén a já si uvědomuju, že si připadám jako to zatoulaný děcko, nebo ovečka, která se vrací zpátky domů a touží být opět mezi svýma.

Dojatý jsem klečel pod sochou. Maria miluje miluje hříšníky a tuláky. I mě.