Báro a Kamile!

Přátelé mě pozvali na svatbu, abych jim tam něco řekl a abych je oddal. Mělo to silnou symboliku, něco jsme spolu v minulosti prožili. A tak projevili takové zvláštní přání, když jsem jako novokněz, tedy čerstvě zasvěcený Kristu, že by bylo pěkné, kdybych asistoval u jiného závazku, a to manželského. Šel jsem do toho a rád, bylo to moje "poprvé". Byla to krásná slavnost, v plném kostele se šesti kněžími. A protože jsem si dal práci s kázáním, tak jsem si řekl, že se o něj podělím i se svými čtenáři blogu.

texty: Pís 2,8-10.14.16a; 8,6-7a; Ef 5,31-33; Mt 22,1-10

Báro a Kamile, spolubratři kněží, příbuzní, přátelé a vy všichni ostatní přítomní. Položím dvě zdánlivě banální otázky: „Proč tu vlastně jsme?“ a „Je co slavit?“

V textu Matoušova Evangelia jsme slyšeli první část podobenství O svatební hostině. Král vystrojil svatbu svému synovi a pozval vybrané hosty. Oni však nepřišli.

Báro a Kamile, představte si tuto situaci, kdy pozvete na svatbu své přátele, blízké, ty co máte rádi; a oni se na to prostě vykašlou. Všechno už bylo připraveno, chyběli jen svatební hosté. Jak se chcete radovat, když není s kým? Proto král posílá opět své služebníky, aby pozvali každého, koho potkají. A oni ho poslechli a shromáždili v hodovní síni všechny, kteří odpověděli na královo pozvání, dobré i zlé.

Aby bylo možné se radovat, král nechal pozvat všechny, kteří se nacházeli venku a nebyli zaměstnáni sami sebou, ale mezi dobrými byli i hosté pochybní. Král dal šanci všem, bez rozdílu.

Podobenství je obrazem Boha, který k sobě zve všechny lidi, bez rozdílu, dobré i zlé, a tak dává všem lidem šanci. Motivem příběhu podobenství je pozvání. Podobenství má otevřený konec, záleží jen na nás, jak s tímto pozváním naložíme.

Podobně jako dnešní slavnost. Všichni, kteří jsme odpověděli Báře a Kamilovi na pozvání, tak tu s nimi slavíme jejich svatební den a radujeme se z jejich lásky.

Tímto jsme si odpověděli na první otázku. A teď pojďme k té druhé: „Je co slavit?“

Okolo nás, v reálu či médiích, vidíme rozpady manželství a různé formy nevěry. Přitom víme, že se ti dva na počátku měli upřímně rádi, byli do sebe zamilovaní. Nebo mnozí ze strachu, z výhod, či touhy být „free“, žijí jen na „psí knížku“ a neřeší, co bude za rok, dva, pět, deset.

K mládí patří také nerozvážnost, naivita, ideály, touha se odlišit od davu, být jiný než ostatní. Báro a Kamile, věřím, že z toho všeho nějakou tu část máte, tu zdravou míru. Protože chladnokrevně uvažující, racionalismem poznamenaný člověk, by se dnes pro manželství asi nikdy nerozhodl, stále mu bude, po celý život, chybět těch pár procent, aby měl stoprocentní jistotu v tom, co dělá.

A toto vaše rozhodnutí, uzavřít spolu manželství, je předmětem celé dnešní slávy. A my tu s vámi oslavujeme vaše rozhodnutí, odevzdat se jeden druhému, na celý život. A také prosíme Boha, aby vás posiloval v časech krásných i těžkých.

Váš vztah může charakterizovat první čtení z knihy Píseň písní. Z knihy která patří k těm nejpodivuhodnějším z Bible a která nenechá žádného člověka v klidu, ať věřícího nebo nevěřícího, protože ji tvoří milostná poezie a slova o lásce, která jsou společná všem lidem.

Láska je bez hranic, slyšeli jsme její stupňování: „Miláček přichází, běží, skáče.“ Láska je nepřemožitelná: „Silná jako smrt je láska.“ Láska je nezničitelná: „Voda ji neuhasí ani neodplaví.“

„Polož si mě jako pečeť na své srdce.“ Pečeť byla pro člověka to nejcennější, co mohl mít. Mít pečeť, znamenalo mít identitu, jméno. Dalo by se říci, že mít pečeť, znamená mít smysl života.

V knize Píseň písní milostné verše popisují vztah Hospodina k židovskému národu, v křesťanském pojetí vztah Krista ke své Církvi. A pro nás, zde shromážděné, vztah Kamila a Báry.

Láska, pokud je, tak je nezničitelná. Stojíte na počátku společné životní cesty, života muže a ženy. A tak vám chceme, my všichni přítomní, vyprošovat Lásku, aby vás provázela po celý váš život. A když přijdou různé zkoušky, vzpomeňte si na dnešní den a slova, která jste vyslovili před svými přáteli a před Bohem. Amen.