Je kropenka "IN"?

Před několika lety jsem si přál od své sestry kropenku. Vyrobila ji z keramiky a vyryla na ni text: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (J 14,6)  Pověsil jsem si ji do svého pokoje a učil jsem se ji používat. Okoukal jsem to od své maminky: smočit prsty a udělat kříž. Jak prosté. A tak každé ráno po probuzení, večer před spaním a když vyrážím z fary do terénu, případně když mě čeká nějaké náročné setkání, se snažím zastavit, poprosit Boha o pomoc a posilu, a přežehnat se svěcenou vodou. Někdy to bylo snadné, jindy jsem v obavách, s tlukoucím srdcem a s modlitbou na rtech pomalu opouštěl svou místnost. Svěcená voda v kropence mizí rychlým tempem.

Jako mladší jsem v kostele namáčel svou ruku v kropence jaksi automaticky, nebo to bylo také ostentativním gestem pro ty, kteří kolem ní prošli bez povšimnutí. Udělal jsem kříž a nepřemýšlel jsem proč. Moje zabedněnost se dala poznat třeba na Velký pátek, kdy jsem se marně sháněl po svěcené vodě v kropence a přemýšlel, jak mohl důsledný kostelník, můj dědeček, ji zapomenout vrátit na svoje místo.

Duchovně jsem začal dospívat až později, v době, když už jsem byl plnoletý. A tehdy jsem se začal více přemýšlet, abych to co dělám, dělal s Bohem a s jeho požehnáním. Někomu by to přišlo naivní, ale jakmile jsem vešel do kostela, vyhledal jsem kropenku, jemně namočil dva prsty ve vodě a v tichu či polohlasem jsem řekl: „Pane, tak mě tu máš, jsem tady.“

Občas jsem u kropenky zažil nádherné gesto přátelství, kdy ten, který jí byl blízko, namočil své prsty a dotekem předal svěcenou vodu příteli vedle sebe.

A tak si kladu otázku, co mi vlastně svěcená voda v kropence dává. Náš život je plný symbolů, proto také Ježíš mluvil k lidem pomocí obrazné řeči v podobenstvích.

Voda je pro svět zdrojem síly a života, bez vody není možný život. A podobně to vnímám i v duchovní rovině. Voda tryskající ze skály, která utišila žízeň izraelského lidu putujícího pouští (Ex 17, 1-7), je víc než obyčejná voda. Je to důkaz, že Hospodin miluje svůj národ a že nedopustí, aby zahynul. A přitom vidíme, jak často lid reptal nebo se přímo od Hospodina odvracel. A Hospodin se o něj stará, odpouští mu jeho provinění. A když na to myslím, vidím sám sebe, jak často reptám proti Hospodinu, opouštím ho a upínám svůj pohled na bůžky dnešní doby. A když mám světlou chvilku a uvědomím si to, prosím o odpuštění a pomoc. A Hospodin, vidící touhu po obrácení, nenechá zahynout ty, kdo k němu volají.

Voda též slouží k očistě těla. Myslím na dojemnou scénu, když Ježíš, Mistr a Pán, vzal na sebe službu otroka a při poslední večeři obešel všechny své učedníky a omyl jim nohy (J 13, 3-17). Ve farnosti, odkud pocházím, se udržuje tato tradice umývání nohou a skrze kněze můžeme vidět tuto Ježíšovu službu. Jak o tom přemýšlím, toužím být také mezi těmi, které Ježíš omývá, od jejich hříchů. Vrací jim důstojnost bez ohledu na to, kdo je kdo.

A potom voda jako symbol věčného života, který mi byl dán při křtu (Řm 6,3-11). Díky křtu máme podíl na Kristově oslavení. Tyto a mnohé jiné myšlenky mi procházejí hlavou, když stojím u kropenky a přemýšlím, proč tu vlastně stojí.

Otevírám těžké dveře barokního kostela, vítá mě přítmí a příjemný chlad. Vpravo je v pilíři zasazena nádherná, z kamene vytesaná, kropenka, k ní míří moje kroky. Lehce namáčím prsty a žehnám se křížem. „Bože, díky že tu můžu být,“ mumlám v němém úžasu, aniž bych si uvědomoval, co říkám. Zastavit se a znovu se rozhodnout, chtít se přiblížit k Pánu.

PS: Text byl publikován v časopisu IN, na fotce je kropenka, kterou mám aktuálně ve své kaplance, také vyrobená mojí sestrou.