Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

A přitom stačí tak málo

26. 8. 2011 11:50
Rubrika: z pastorace

Jako novokněz bych se rád podělil o jednu ze svých nových zkušeností okolo svátosti smíření.

Nevím jak vy, ale mě to vždycky trvá, než se rozhoupu a donutím se jít. Moje svědomí je však neúprosné, přestává mi chutnat dobré jídlo, cítím se nesvůj, nechce se mi bojovat se svými zlozvyky, začínám si připadat, že žiji dvojí život. A hlavně, cítím, že vztah s Bohem je narušen, prostě to není ono. Pochopitelně že z mé strany.

(zpovědní štola od sester klarisek z Brna - Soběšic, kříž ze kterého vyvěrají prameny odpuštění a ruka, která tuto milost přijímá)


A podobně to bylo i posledně. Vysypal jsem svému zpovědníkovi odpad ze svého nitra a prosil Boha o odpuštění a touhu se polepšit. Je pro člověka těžké vyslovit to, co všechno narušuje vztah s Bohem, přesto už pouhé vyslovení a pojmenování přinese úlevu. A co teprve víra, že Bůh to všechno odpouští a zapomíná? A tak jsem si v radosti vyslechl pokání a přijal rozhřešovací formuli.

Zastavil jsem se cestou zpátky v Brně u katedrály, protože mám jako zaměstnanec biskupství (tedy kněz) parkovací kartu. Potřeboval jsem v centru něco koupit. Spěchal jsem a tak jsem počítal, že se jen otočím v kšeftě a povalím zpátky. Ale parkovat se dalo až za dómem, takže jsem musel projít okolo hlavního vstupu. A tak mě to nějak zvalo dovnitř, že jsem vešel a nutkavým krokem dorazil až do adorační kaple. Byl jsem tam sám, jen s Pánem Ježíšem. Začal jsem se smát, protože to jinak nešlo. Kdybych chtěl já, asi by to tak nevyšlo. Ale protože chtěl On, tak to zařídil, že jsem tam mohl být. Byl jsem v kapli šťastný a prožíval jsem radost z odpuštění.

Jako kněz také stojím i na druhé straně mřížky. Je to zvláštní pocit, když můžete in persona Cristi přijmout vyznání hříšníka a udělit mu rozhřešení. Za ty dva měsícem svěcení jsem se mohl setkat se všemi věkovými skupinami, ale také i naprosto rozdílným přístupem. Od zkroušených upřímných kajícníků až po lidi, kteří hřích nemají a tak alespoň vyznávají hříchy druhých. Někteří se poctivě připravili a jiní jen viděli, že je zpovědnice otevřená a tak do ní vešli a až poté začali přemýšlet, že by se mohli vyzpovídat. Pro některé je svátost smíření rutinní měsíční záležitost, jiní sbírali odvahu měsíce či roky. Někdy je to radost naslouchat horlivé touze po změně, jindy bolest, když se řeší otázka zbytečného braní Božího jména a přitom si dotyčný nepřipouští problém, že žije s partnerem už několik let na psí knížku.

A přitom stačí tak málo. Najít si trochu času, zpytovat svoje svědomí podle nějakého vlastního klíče (zpovědní zrcadlo v kancionálu, nějaká brožurka, vlastní svědomí, …), vyhledat kněze a v důvěře vše předložit Bohu, požádat o odpuštění a projevit touhu se polepšit. Tak málo stačí. A přitom je to tak těžké, někdo najde odvahu až třeba po desetiletích.

Penitenti jsou různí, ale kněz se snaží každému zprostředkovat odpuštění a obnovení vztahu s Bohem. Jsem vděčný za tuto nezaslouženou milost, že také já můžu být prostředníkem této milosti. Radost a nadšení věřících, kteří se smířili s Bohem, se pak přelévá i na mě. Bohu díky.

 

 

Zobrazeno 4519×

Komentáře

zipet

Vážně pěkně napsané! Děkuji. Nejhezčí je stejně ta radost z odpuštění a navrácení se do Boží náruče, za tu radost ta námaha dojít do zpovědnice stojí:-)

voda-zpívající

štola je krásná

Zobrazit 10 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio