Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Testament

22. 9. 2011 22:57

V životě občas zažijeme nějakou silnou věc, která nám nedá, která nás nutí přemýšlet a vžene slzy do tváře. O jednu takovou nedávnou zkušenost bych se rád podělil.


Na faru přijeli mí přátelé snoubenci, kteří ke mně chodili na přípravu na manželství, a ona plakala. Její mamince našli metastáze v kostech, tedy situace, kde už jen zázrak může pomoci. A jak víme, Bůh zázraky, alespoň těmi z medicínského hlediska, zrovna neplýtvá. Pár slov útěchy, modlitba za nemocnou, o moc víc neumíme.

Po svatbě, která byla mimochodem moc pěkná a důstojná, začala hostina. A tu si ta nemocná žena, matka nevěsty vzala slovo. Byla krásně oblečena s decentním kloboučkem, všechno si vlastnoručně vyrobila právě pro tuto příležitost. Občas se jí hlas zadrhl, občas se nějaké to slovo ohnulo jiným směrem, ale byla to síla a příjemně se naslouchalo.

Dvě myšlenky, které mě zaujaly: Manželství jako maraton, dlouhý 42 let, kdy běží oba dva spolu, ale ke konci už je jeden více unavený a potřebuje, aby se o něj ten druhý staral a společně aby dosáhli cíle. A ta druhá jako touha po míru, kdy mnoho let zpátky, v nějakém italském městě, manželství dětí dvou znepřátelených rodů přineslo do města pokoj a mír. Takže jediná válka, která byla přípustná, byla těch dvou pod baldachýnem.

Bylo vidět, že si to povídání pečlivě připravila. A hovořila i o mnoha dalších věcech, třeba o svatebním výboru (ona a matka ženicha), jak měl výjezdní zasedání a konkurz na výrobu cukroví. A my jsme se smáli, jak to vtipně podávala. A přitom to mělo tak silný a smutný podtext. Hovořila žena, kterou uvnitř těla neúprosně drtí zákeřná nemoc. Říkal jsem si, že je to možná naposledy co takhle může hovořit k celé rodině a dávat ze sebe to nejlepší. A svatba milované dcery byla vhodnou příležitostí. Její řeč byla jako testament a mě z toho pomyšlení naskakovala husí kůže.

Jen jedna věc tomu chyběla. Pohled na cíl maratonu, kam se běží. Že smyslem a cílem života člověka je běh o vavřínový věnec, kterým je nebeská odměna. Být s Bohem. Dát svému životu hlubší smysl. Být více než jen dobrým humanistou. Pozvat Boha do všeho, co dělám. I do své nemoci, i do svého Testamentu.

 

Zobrazeno 3769×

Komentáře

JiKu

Smutné.
Napadá mě Pertonius podle Quo vadis?
U jeho projevu na rozloučenou jsem cítil něco podobného.

alimduL

Líbí se mi to, hlavně závěr článku....

Juris

Dnes večer jsem tuto ženu smířil s Bohem a udělil jí pomazání nemocných, toužila se navrátit k tomu, kdo ji stvořil a kdo ji pomalu do své náruče přijímá nazpět.

Juris

A dnes nad ránem (2.1.2013), smířena s Bohem, odešla do jeho náruči.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio