Kaplanovy střípky z pastorace starých a nemocných

Už je to více než čtyři měsíce, co mě otec biskup vysvětil na kněze a poslal mě na pastorační zkušenost do jednoho okresního města na Jižní Moravě. Každý den tu prožívám spousty střípků, krásných či hlubokých, které si myslím, velmi kvalitně formují mladou kněžskou duši. A jedna z těch oblastí jsou staří a nemocní.

Je to jedna z nejkrásnějších služeb. Někteří z nich reagují spontálně a čistě, jiní odmítavě či pohrdavě, s dalšími se nedá domluvit, jsou mimo nebo ani neslyší. Viz dva zážitky z domova, kde jsou většinou lidé, kteří se léčí z různých duševních nemocí.

Ten první byl při mši svaté, na kterou přišla více než třetina domova. Polopatě jsem vysvětlil, kdo může jít ke svatému přijímání a pak jsem je spočítal. Jako obvykle jich pak místo nějakých desíti jde patnáct. Ale kdo není vyloženě mimo mísu, tedy podle reakcí a chování, tomu rád Pána Ježíše podám, v mysli se vždy vracím k „Bona fama“, o které jsme mluvili na univerzitě. Při přímluvách jsem dal úmysl mše svaté za našeho děkana, který ten den slavil svoje narozeniny. Namísto obvyklého „prosíme tě, vyslyš nás“, se někteří zvedli, jiní tleskali, další vykřikli „hurá“ a podobně. Standartní rytmus a pořádek tu bere za své. Přesto jsem mezi nimi rád a šťastný, jsou tak spontální.

Ten druhý se odehrál o patro níž, v pokoji, kam mě nechala zavolat jedna z klientek. Jakmile jsem se sestrou vstoupil do pokoje s obsazenými pěti lůžky, žena bez varování vykřikla: „Ukradla jsem peníze!“ Lehce v šoku jsem jí řekl, ať dál nemluví, že pokud chce svátost smíření (zpověď), tak ať mi to řekne a najdeme si soukromí, kde budeme sami. Její reakce by odzbrojila i Chucka Norisse: „Ukradla jsem peníze paní Poláčkové!“ „Mlčte!“, snažil jsem se zachránit situaci, ale od okna se ozvalo. „Já jsem to už slyšela,…“ Asi paní Poláčková.

Služba starým a nemocným je pěkná, ale i náročná. Když jsem přijel za klienty do jednoho domova, namísto toho, aby byli pohromadě, trousili se jako švábi na pivo. Takže pokaždé s úsměvem a trpělivostí, individuálně pozdravit, svátost smíření a krátká bohoslužba s podáním svatého přijímání. Po dvou hodinách jsem už byl vyčerpaný, ještě že se také vyčerpal seznam klientů.

Dnes jsem se vrátil z jednoho z našich domovů. Společně jsme tam slavili mši svatou a pak jsem obcházel pokoje, kde mám stálé ovečky, nebo kam mě zavolá personál, že si někdo z lidí přeje mluvit s knězem. Vždy s optimismem a vlídným slovem, pozdravit, potěšit, zeptat se co nového a co udělalo v poslední době radost. A taky, jestli a jak můžu jako kněz posloužit. Občas měl někdo zamčeno nebo spal, takže jsem se k nim vracel jak pachatel na místo činu. Na závěr návštěvy jsem se pár slovy rozloučil s personálem a vyrazil si domů odpočnout. Přesto se těším, až tu za dva týdny budu znova.

Nebo až asi po třech měsících, kdy jsem do nemocnice chodil pěšky nebo jezdil autem, jsem zjistil, že se za vjezd a parkování v areálu platí. Vždy jsem normálně přijel v kolárkové košili, zamával na vrátnou, občas s ní prohodil pár slov, a jel jsem. Nenapadlo mě, že by to mohlo něco stát. A podobných překvapení, zejména duchovních, zažívám mnoho. Například v jeden den jsem měl dvě zpovědi po 55-ti letech. Hodina a půl, a pak jsem byl do večera vyfluslej. Jindy jsem jel zaopatřit nemocnou. Při odchodu z nemocnice mě jáhen zastavil, že tu má ještě jednoho pána. A než jsem ho stihl zaopatřit, měl ještě nějakou ženu. A ta měla na pokoji sousedku. A takhle postupně narůstala dopolední služba. Než jsem opustil areál, stihl jsem též několik novokněžských požehnání.

Hodně jsem přemýšlel i o této službě starým a nemocným. Chodím do tří velkých domovů a nemocnice (a nejsem sám, je tu ještě můj šéf děkan a jáhen). Některé z těch, co jsem zaopatřil, už jsem také i pohřbíval, s jinými jsem se později setkal na živo, nebo s jejich příbuznými. Spolupracujeme nejen s personálem, ale také s vedením, takže nejsme žádní vetřelci a samozvanci.

Mám tu výhodu, že si na ně můžu udělat čas, vrátit se, být laskavý a do ničeho je nenutit. Taky si uvědomuju, že už třeba nikdy nebudu mít tak velký záběr mezi tuto klientelu, a tak si to užívám a snažím se přinášet Krista i do jejich bolavého života. Ať už je to sympatická babčula, nebo malá veselá Terezka či nekomunikující děda na ARO. V Božích očích jsme každý originál a ke každému má Bůh svůj jedinečný a individuální vztah. A toto vědomí je úžasná vzpruha, když jde kněz, jako „Alter Christus“, sloužit svým bližním. (Lk 10,29-37)