Největší dárek

                Zjistil jsem, že mi chybí koncovka, námětů na články mám dostatek a rozpracovaných asi pět. Dneska jsem dal přednost vánočnímu tématu.

                Ptal jsem se dětí v náboženství, co jim udělalo o vánocích největší radost. Odpovědi byly různé, od sebestředných zaměřených na to co kdo dostal, až po zájem o druhého a rodinnou atmosféru. Škála byla pestrá asi jako vzorník barev na venkovní omítku domu.

                Otázku jsem nepokládal jen dětem, pokládal jsem si ji také sám sobě: „Co mi udělalo okolo vánoc největší radost?“ Uvědomil jsem si, že moje první kněžské vánoce byly ovlivněny pastorační službou, zejména ve zpovědnici. A v mezičase rychle psát kázání na večerní mši svatou a jiné neodkladné věci. Čas přímo utíkal mílovými skoky a nebyl čas si to užívat, bylo potřeba žít. A myslím, že se to dařilo, také i díky tomu, že se snažím ohlížet a být Bohu za vše vděčný. A tak bych rád nabídl pár těch nejkrásnějších střípků.

                Když jsem byl jako dítě, tak pro mě byly dárečky a ostatní vnější věci tím nejkrásnějším. Postupně jsem si začal nejvíce cenit rodinné atmosféry, setkání celé široké rodiny u stolu, zapálená svíce, když táta jako „pater familias“ zahájil setkání modlitbou a četbou Lukášova Evangelia. Čočková polévka, kapr s bramborovým salátem, cizokrajné ovoce, 26 druhů maminčina cukroví, různé chuťovky a do toho atmosféra tradičních zvyků, jako oplatka, pouštění lodiček či krájení jablek. Taky františek a venku pastýři, kteří chodili každou ulicí po našem městečku a hráli koledy. A nakonec mladšími sourozenci vytoužený zvuk zvonečku a skoro hodinka zpívání všech možných koled u stromečku za doprovodu různých nástrojů, kdo na co uměl. A dokonce byl ještě chvíli čas na dárečky, než se odešlo na půlnoční.

                Mám na co vzpomínat a z čeho žít. A když mi jedna malá holčička řekla, že na štědrý večer může k nim domů přijít i její taťka, který s nimi nežije, uvědomil jsem si, že má pravdu, že je to ten největší a nejkrásnější dárek, který může dostat.

                Jedním z nejkrásnějších dárků, které jsem mohl dostat, byla spolupráce s dětmi a jejich rodiči během adventu. Každý den chodilo několik dětí s lucerničkami na roráty, aby pak od světla lucerny zapálili svíce na adventním věnci a obětním stole. Na konci týdne dostali malou svačinku na cestu do školy a na konci adventu byla společná snídaně s asi dvacítkou dětí. Během adventu mi mohli lepit ovečky a hvězdičky na ručně malované putování za hvězdou. Kdo z vás mohl spatřit v šeru kostela rozzářené dětské oči naplněné očekáváním a radostí, mohl se malinko dotknout tajemství Vánoc a putování obyčejných pasáčků za narozeným Ježíšem.

                Ale nebyly to jen děti. Jedna hodná farní duše mi napekla krabici perníků, abych těsně před svátky mohl obejít všechny svoje staré a nemocné, které navštěvuji každý měsíc. Když jsem je ve svých seznamech počítal, došel jsem k číslu 103. Většinu se mi podařilo navštívit a podarovat perníčkem, který jim měl připomenout, že farnost na ně myslí a že nejsou opuštěni.

                Zmínil jsem krásnou atmosféru slavení ve své rodině. Podobně, ale trochu jinak, jsem prožil štědrovečerní večeři na faře se svým šéfem a několika blízkými spolupracovníky. Atmosféra byla radostná, až jsem měl pocit, že se vracím o mnoho let zpátky.

                Nejen já, ale každý člověk dostal od Boha spousty darů, stačí je jen chtít vidět. A pak se nabízí otázka, co jsme mu přinesli my? Na závěr adventního putování dětí ve farnosti každý dostal postavu poutníčka-pasáčka, aby ho nalepil do zástupu oveček. Všechny postavičky nesly malému narozenému Ježíši nějaký dar a na nás bylo ten dar pojmenovat. Můj Ježíši, ty víš, že jsem chudý, moc toho nemám, přesto jsem se snažil, něco ušetřil a chci Ti teď dát. Přijmi to jako můj dar, abych i já mohl mít podíl na tvém příchodu na svět. Amen.