Kapka

            Večer jsem si zalezl do sprchy, abych smyl špínu za celý den. A protože jsem přemýšlivý typ, snažil jsem se využít i těch pár minut a myslet na to, co jsem za celý den mohl prožít. Skoro to by bylo takové zpytování svědomí. A uvědomil jsem si, že jedním z těch nejsilnějších zážitků byla návštěva v rodině mého bratrance. V jeho obývacím pokoji na stěně visela velká fotografie kapky, která se nořila do vodní plochy. Nádherná fotografie, která vystihuje okamžik, který lidským okem nezachytíme.

(fotografie: Stanislav Pospíšil)

            Stál jsem u stěny a prohlížel jsem si tuto uměleckou fotografii. V ten moment jsem silně zatoužil také pořídit podobnou fotku, nebo zachytit nějakou jinou zvláštní situaci. Rád fotím, i když mám jen obyčejný foťák. Přesto jsem v ten moment zatoužil dělat lepší fotky, než na které mám techniku. Chtěl jsem něco, na co nemám.

            Jak jsem stál v té sprše, znovu se mi vybavila dnešní scéna, jak stojím před nádhernou fotografií a mám touhu dělat také podobné krásné věci. I když vím, že na to nemám techniku, prostředí a čas. A jak jsem rozvíjel tyto myšlenky, uvědomil jsem si, kolik bych toho chtěl, často i protichůdné věci. A taky kolik z toho je mimo poslání služby kněze, nebo by to mohlo pohoršit část mých oveček. Jednou ty konzervativněji laděné, podruhé zase ty liberálnější.

            Toto malé zamyšlení mi dalo odpověď na otázku, která mě často trápí. Proč je tak málo kněžských a řeholních povolání? Kláštery a semináře se vyprazdňují, a ti, kteří tam vstupují mají k ideálu duchovních osob často daleko, jako třeba já. J Ale jako kněz, když třeba křtím děti, vidím, jak je také málo mladých lidí, kteří křtí své dítě a přitom jsou církevně sezdaní, většina jich žije jen tak na hromádce.

            Uvědomil jsem si, jak jsme zahlceni spoustami nabídek a možností. Připadá mi to jako obrovský stůl na rautu, který je celý zaplněn rozličnými dobrotami, a my chodíme okolo a toužíme od každého ochutnat. Nejen že je to nadlidský výkon a kapacitně na to nemáme a přejíme se a pak je nám z toho špatně. Ale také množství těch chutí nám splyne a my z toho nemáme vůbec nic. Jen nevolno, vředy a nadváha.

            S přáteli jsme se před mnoha lety naučili říkat, když jsme viděli sympatickou a pěknou slečnu: „Bože, díky Ti za Tvoje nápady!“ A už jsme na to nemysleli a šli životem dál. A tak chci povzbudit sebe i druhé, když vidíme ty spousty krásných a zajímavých věcí, které bychom chtěli i mohli dělat, ale na které už nemáme čas nebo možnosti, říct prostou modlitbu: „Bože, díky Ti za všechny možnosti a nabídky, které od Tebe mám. Amen!“ A už na to nemyslet a jít dál. Rozhodnout se pro jednu z možností, které mi Bůh dal a u ní zůstat. Radovat se z ní a nezatrpknout, když vidím spoustu toho všeho, čeho jsem se vzdal a co mě láká. Amen.