Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Když přijede Moravák za spolubratrem do Čech

25. 5. 2012 12:36

  V pokoji mám stůl a na něm spousty papírků, občas nějaký vezmu do ruky a vyhodím, jindy zase položím na stůl a z poznámek napíšu krátký příspěvek. Tentokráte se vracím do krutých mrazů v polovině února, kdy jsme se jako bývalí studenti papežské koleje Nepomucenum setkali u jednoho z našich spolubratří v jedné farnosti ve Středních Čechách. Pro mě, Moraváka, to byl velký rozdíl a chtěl bych pár postřehů vypsat.


  Prožil jsem tři roky v papežské koleji Nepomucenum v Římě. Bohoslovců nás bylo každý rok zhruba deset, ale byli tam i kněží, z celé České Republiky. Díky studiu v zahraničí jsme si mohli rozšířit náš pohled na víru a Církev. Naši spolužáci na univerzitě byli z různých států a kontinentů. Ale také i díky tomu, že my Češi v Nepomucenu jsme pocházeli z různých oblastí naší země, protože každá farnost má svá specifika a jsou rozličné projevy zbožnosti a solidarity, na Moravě či v Čechách, ve vnitrozemí či Sudetech.

  A proto je dobré, abychom se několikrát do roka setkali napříč celou zemí, abychom se stále formovali a rostli díky přátelství a výměně našich zkušeností z různých oblastí. Proto jeden z nás pozve ostatní k sobě, do své farnosti.

Kdo může, dorazí na toto setkání už na večerní farní mši svatou, aby nasál atmosféru místa. Večer trávíme společně na faře u hostitele v družných rozhovorech. Druhý den po společné ranní mši svaté děláme nějaký výjezd na blízké zajímavé místo, co by nás mohlo obohatit. Pak společně zajdeme na oběd a jedeme domů, do svých farností. Na první pohled jednoduchý, ale také osvědčený program.

  Setkání děláme čtyřikrát do roka a tentokráte jsme byli nedaleko Prahy, poblíž Staré Boleslavi. Sjížděli jsme se postupně. Z Moravy jsme přijeli společným autem. Stále mě tam něco překvapovalo. Například omšelý kostel, totálně vymrzlý. V kropence kus ledu, a tak jsem pochopil, že se musím pořádně obléct, prý tam byla sedmička pod nulou. Zamrzlá okna to potvrzovaly. Voda ke mši svaté se nosí v termosce a v  nedělu dokonce zamrzlo víno. Historek s mrazem bylo víc, například přimrzlá patena k šále jedné ženy během svatého přijímání.

  Dalším překvapením byl počet lidí na mši, v městě které má skoro dvacet tisíc obyvatel. Věděli, že přijedou kněží z různých koutů, že bude novokněžské požehnání, a přesto jich bylo jen osm a paní varhanice. Nás bylo sedm, téměř jsme hráli přesilovku. Druhý den to bylo podobně, jen bylo o jednoho kněze víc.

  Dalším překvapením byla fara, časem opotřebovaná budova, kde kromě kněze žila v přízemí ještě jedna rodina a husité tam měli svou shromažďovnu. Uvědomil jsem si, jaká je to zodpovědnost, že žijeme na Jižní Moravě, kde je vyšší religiozita a kde lidé více spolupracují s knězem. Abychom si toho vážili a tyto hřivny rozmnožovali. Přesto i zde bylo cítit zdravé a pěkné jádro. Zdejší lidé když přijdou, tak ví proč. Spolubratr se s námi podělil o radost z velkého množství dětí a mládeže, kteří jsou základem dalšího rozvoje Církve. A tak jsme seděli a vyměňovali si různé zkušenosti.

  Druhý den jsme navštívili Starou Boleslav, někteří z nás poprvé. Paní průvodkyně nás provedla vyčerpávajícím způsobem a já jsem si uvědomil, jak jsem šťastný, že mám tolik spolubratří kněží, díky kterým jsem toho hodně poznal a prožil. Jsme jedna rodina, jeden má pro druhého dveře otevřené.

  Po společném obědě skončila idylka a my se rozutekli do svých farností, do služby svým ovečkám. V srdci, i přes ukrutnou zimu, zůstala teplá vzpomínka na společné setkání. Síla kněžského společenství je velkým povzbuzením do různých těžkostí, nezdarů či pokušení. Jsem Bohu vděčný, že znám tolik dobrých kněží.

Sdílet

Komentáře

Juris To Ondra. Ospalý kůň, pěkné, to jsem já po ránu ve zpovědnici.

V mém děkanátu je tradiční oblast. Včera bylo setkání naše děkanátního společenství, které je napříč celým děkanátem, hlášeno bylo v každé farnosti. A přesto na setkání, které je jednou za měsíc, včera bylo asi "jen" dvacet mladých. Někomu to může připadnout hodně, ale to je problém, který se tu v diskuzi otevřel: deprimující apatie. Máme navíc, nejsme však ochotni pro svoje pohodlí něco obětovat. Je tu však pár tahounů, za který jsem moc rád.

suposlav Přátelé, osobně jsem studoval i v Prešově na Slovensku a tam se v nedělu do kostela ani nedostanete. Na každé mši ve většině kostelů stojí lidi i venku před kostelem a poslouchají ji z odposlechů - docela nářez. Každopádně i v Čechách je několik oáz a opravdu živých a krásných farností - namátkou Sušice.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio