Když přijede Moravák za spolubratrem do Čech

  V pokoji mám stůl a na něm spousty papírků, občas nějaký vezmu do ruky a vyhodím, jindy zase položím na stůl a z poznámek napíšu krátký příspěvek. Tentokráte se vracím do krutých mrazů v polovině února, kdy jsme se jako bývalí studenti papežské koleje Nepomucenum setkali u jednoho z našich spolubratří v jedné farnosti ve Středních Čechách. Pro mě, Moraváka, to byl velký rozdíl a chtěl bych pár postřehů vypsat.

  Prožil jsem tři roky v papežské koleji Nepomucenum v Římě. Bohoslovců nás bylo každý rok zhruba deset, ale byli tam i kněží, z celé České Republiky. Díky studiu v zahraničí jsme si mohli rozšířit náš pohled na víru a Církev. Naši spolužáci na univerzitě byli z různých států a kontinentů. Ale také i díky tomu, že my Češi v Nepomucenu jsme pocházeli z různých oblastí naší země, protože každá farnost má svá specifika a jsou rozličné projevy zbožnosti a solidarity, na Moravě či v Čechách, ve vnitrozemí či Sudetech.

  A proto je dobré, abychom se několikrát do roka setkali napříč celou zemí, abychom se stále formovali a rostli díky přátelství a výměně našich zkušeností z různých oblastí. Proto jeden z nás pozve ostatní k sobě, do své farnosti.

Kdo může, dorazí na toto setkání už na večerní farní mši svatou, aby nasál atmosféru místa. Večer trávíme společně na faře u hostitele v družných rozhovorech. Druhý den po společné ranní mši svaté děláme nějaký výjezd na blízké zajímavé místo, co by nás mohlo obohatit. Pak společně zajdeme na oběd a jedeme domů, do svých farností. Na první pohled jednoduchý, ale také osvědčený program.

  Setkání děláme čtyřikrát do roka a tentokráte jsme byli nedaleko Prahy, poblíž Staré Boleslavi. Sjížděli jsme se postupně. Z Moravy jsme přijeli společným autem. Stále mě tam něco překvapovalo. Například omšelý kostel, totálně vymrzlý. V kropence kus ledu, a tak jsem pochopil, že se musím pořádně obléct, prý tam byla sedmička pod nulou. Zamrzlá okna to potvrzovaly. Voda ke mši svaté se nosí v termosce a v  nedělu dokonce zamrzlo víno. Historek s mrazem bylo víc, například přimrzlá patena k šále jedné ženy během svatého přijímání.

  Dalším překvapením byl počet lidí na mši, v městě které má skoro dvacet tisíc obyvatel. Věděli, že přijedou kněží z různých koutů, že bude novokněžské požehnání, a přesto jich bylo jen osm a paní varhanice. Nás bylo sedm, téměř jsme hráli přesilovku. Druhý den to bylo podobně, jen bylo o jednoho kněze víc.

  Dalším překvapením byla fara, časem opotřebovaná budova, kde kromě kněze žila v přízemí ještě jedna rodina a husité tam měli svou shromažďovnu. Uvědomil jsem si, jaká je to zodpovědnost, že žijeme na Jižní Moravě, kde je vyšší religiozita a kde lidé více spolupracují s knězem. Abychom si toho vážili a tyto hřivny rozmnožovali. Přesto i zde bylo cítit zdravé a pěkné jádro. Zdejší lidé když přijdou, tak ví proč. Spolubratr se s námi podělil o radost z velkého množství dětí a mládeže, kteří jsou základem dalšího rozvoje Církve. A tak jsme seděli a vyměňovali si různé zkušenosti.

  Druhý den jsme navštívili Starou Boleslav, někteří z nás poprvé. Paní průvodkyně nás provedla vyčerpávajícím způsobem a já jsem si uvědomil, jak jsem šťastný, že mám tolik spolubratří kněží, díky kterým jsem toho hodně poznal a prožil. Jsme jedna rodina, jeden má pro druhého dveře otevřené.

  Po společném obědě skončila idylka a my se rozutekli do svých farností, do služby svým ovečkám. V srdci, i přes ukrutnou zimu, zůstala teplá vzpomínka na společné setkání. Síla kněžského společenství je velkým povzbuzením do různých těžkostí, nezdarů či pokušení. Jsem Bohu vděčný, že znám tolik dobrých kněží.