Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Spolužačky

10. 5. 2012 12:51
Rubrika: z pastorace

            Je to běžné, aby ve třídě byly spolužačky. Pokud ovšem nejste na nějaké specializované škole, kde se jejich počet blíží k nulové hodnotě. Na každé škole jsem je měl, ale na některých jich bylo přece jen méně. A proto je vzácné, když se stane, že vás z takové školy nějaká navštíví. V tomto případě to bylo ještě vzácnější, jedna totiž pochází z Ekvádoru a druhá z Michiganu v USA.


        Začněme ale od Adama. Tři roky jsem studoval v Římě na Papežské Lateránské universitě a ve třídě nás bylo zhruba 70 studentů, z toho žen tak 10-12. Jeden rok, když jsem to počítal, tak nás bylo 69 studentů z 25 států světa. A v tomto společenství byly také dvě ženy, které se tak nějak vymykaly zaběhlému italskému standartu. Jednak byly laičky, ale taky z USA, kde jsou studenti zvyklí na úplně jiný styl spolunažívání. Nezůstaly jen u slov, ale pokusili se to uvést do praxe i na starém kontinentě. Celou dobu to naráželo na nepochopení části třídy, přesto se nevzdaly. A dnes myslím, že díky nim jsme mohli více povyrůst ve vztazích mezi sebou a v prožívání univerzálnosti Církve.

            Jaká tedy byla jejich invence? Hned první dny založily webové stránky třídy, abychom tam dávali studijní materiály a sdíleli své starosti, pak nás seznámily s FaceBookem (2007) a my ho začali používat jako komunikační prostředek. Začaly organizovat festy (setkání) naší třídy a vždy na konci roku celé fakulty. Spolupracovaly s našimi učiteli, neustále něco domlouvaly, až to bylo občas otravný. Ta jejich neúnavnost a spontálnost. Znáte to od rodičů, když se vám snaží maximálně pomáhat, ale vy je máte na háku. Navštěvovaly naše komunity a naše aktivity. Hlídaly, když měl někdo narozeniny a vždy z toho bylo ve třídě malé show. Snažily se, abychom drželi pospolu, setkávali se v univerzitní kapli, jeli spolu na hory či na řeku. A podobně. Byly takovou duší třídy.

            Po třech letech studia jsem odešel zpět do České republiky, nejprve jsem se stal jáhnem a o rok později mě otec biskup vysvětil na kněze a poslal do jednoho města Jižní Moravy, abych tu byl jako kaplan a pomáhal místnímu děkanovi s pastorací. A protože část spolužáků zůstala na univerzitě v Římě, a tedy jako studenti měli prázdniny, pozval jsem některé z nich k nám na návštěvu. Nakonec to dopadlo tak, že Sára jela do USA dělat kmotru své neteři. Pozvání do Česka tedy přijala Rebecca a pak ještě druhá spolužačka, františkánka Angèlica z Ekvádoru.

            Nebylo mnoho času, jen čtyři dny, zato ale intenzivní. Jejich touhou nebyla Praha nebo Český Krumlov, ale poznat farnost, ve které působí jejich spolužák. Zajímaly se o všechno, navštívili naši mládež z děkanátu, naše katechumeny, při mši svaté pro děti Angèlica představovala jednu světici (Markétu Koronskou) a dokonce se pro tuto roli naučila několik českých vět. Skoro celý den prožily s částí naší mládeže při pěším výletě a návštěvě vykopávek v Mikulčicích. Byly se mnou, když jsem navštívil starší ženu, abych ji zaopatřil, nebo v nemocnici u umírajícího. Večer, po sobotní mši svaté byly představeny, a kdo chtěl, zůstal na besedu a mohl se na cokoliv zeptat. Vždy se našel někdo, kdo překládal z angličtiny, italštiny či španělštiny. Myslím, že jejich návštěva byla pro všechny povzbuzením.

            Ale měli jsme také trochu času, abychom si udělali několik zastávek za spolubratry, které znaly ze studií v Římě nebo některými přáteli, kteří uměli italsky, aby mohly nasát atmosféru v naší zemi. Byli jsme i v mé předchozí farnosti, aby viděly rozdíl mezi pastorací v bolavém pohraničí a Hodonínem. Taky mohli poznat mou rodinu, o které v Římě vždy jen slyšely. Cestovali jsme na několik významných a pěkných míst, například do Olomouce či Mikulova. Velmi je oslovil hrob kardinála Špidlíka na Velehradě, protože jeho jméno a pohled na východní spiritualitu v Římě hodně znamená.

            Nechápu, jak bylo možné všechno vtěsnat do těch několika dní. Díky nim jsem si uvědomil, jak je vzácné opravdové přátelství a jak jsem neskutečně bohatý člověk. Ať už je to moje nynější farnost, děkan, přátelé, kamarádi, zdraví, auto, krásná a bohatá země.

            Možná všichni potřebujeme, aby nás někdy někdo přišel navštívit. A tím, jak s ním budeme mluvit a jak ho budeme doprovázet na těch už notoricky známých místech, která nám už často nic neříkají, tak znovu můžeme objevit jejich hloubku a bohatství. Všechno je dar, nic se neopakuje, proto se radujme, žijme přítomnost a děkujme za vše Bohu. 

 

 

 

 

 

Sdílet

Komentáře

ToB Juris, díky za reportáž :o)) Rebeccu (a Saru) potkávám na chodbě skoro každý den. A taky je tajně miluju. :o)) Aha, teďka teda už veřejně. Ale ne, prostě jsou to šikovné holky. A to je dobře :o))

Juris Uvědomil jsem si, kolik jsme mohli díky studiu v zahraničí načerpat a prožít, i třeba tyto vztahy. Jeden z biřmovanců označil jako nejsilnější zážitek z přípravy právě jejich návštěvu.
Tobe, tak holky pozdravuj, díky. A s těma veřejnýma vyznáníma opatrně. :D

ToB :o))

Markéta Valová Taky jsem se mohla před pár lety zúčastnit setkání mládeže v Hodoníně. Bylo to moc příjemné setkání, kde jsem si nejen oprášila španělštinu, ale také se setkala se dvěmi milými osobami z jiných koutů světa. Teď už ani nevím jestli děkanátní setkání ještě bývají, už jsem dlouho o ničem neslyšela (ale možná je to jen mou špatnou informovaností nebo tím, že přes školní rok skoro nikam nechodím a o ničem nevím). Bývaly to super akce =) zdraví Markéta z Archlebova

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio