Zpívat žalmy k Bohu

Jako bohoslovec jsem se dostal do těžké a vleklé krize. Už jsem si nevěděl rady a tak jsem hledal nějakou modlitbu, která by mě „sedla“, aby byla tak říkajíc „na tělo“. Možná to byl někdo z přátel, kdo mi jej poradil, nebo mi sám padl do očí; objevil jsem totiž žalm 130. „Z hlubin bezedných tě volám Hospodine.“ Založil jsem si tento žalm záložkou a velmi často, když jsem byl v kapli na kolenou, jsem otevíral Písmo a stále dokola jsem se jej modlil a ztotožňoval s jeho autorem. Cítil jsem se na samém tmavém dně propasti a odtud jsem volal někam nahoru, kde jsem předpokládal světlo, tedy přítomnost Boha. Sice jsem byl úplně na dně, ubit na zemi, ale nevzdával jsem se, věřil jsem Mu, doufal v Něho. Trvalo to několik měsíců a Bůh vyslyšel úpěnlivé volání.

kaktus_2012.wmv

K čemu jsou vlastně žalmy? Podle nálady si pobrukujeme nějakou tu písničku. Někdy veselou, protože jsme prožili nějakou krásnou událost a z radosti si ji zpíváme stále dokola. Pak zase smutnou, protože nás něco tíží a my to potřebujeme s někým probrat, s někým, kdo nám rozumí a má nás vždycky rád.  Jindy, když si uvědomíme, že se nechováme správně, jak bychom se chovat měli, kdy nás to mrzí a my chceme to změnit. A tak nějak podobně vznikly žalmy, když si Izraelité u Hospodina vylévali svoje srdce a toužili, aby je vysvobodil ze všech jejich starostí a problémů. Žalmy ukazují jejich vztah a zkušenost s Hospodinem. Ten je velmi široký, od výčitek či nářků až po chvály a díkuvzdání. Vůbec si v nich neberou servítky, ale volají k Němu to, co si myslí.

Žalmy se mohou různě dělit a označovat, mají také rozličné nadpisky, kdo je složil nebo k čemu či komu jsou určeny. Důležité je však vědět, že jich máme přesně 150. Rozdílná je ale jejich délka. Nejdelší je žalm 119, který má dokonce 176 veršů, zatímco nejkratší 117 má jen 2 verše.

Žalmy se nemodlili jen Židé, ale jako dědictví víry je převzali všichni křesťané. Benediktýni se za týden pomodlili všechny žalmy a z tohoto pravidelného modlení vznikl dnešní breviář, který se nemodlí jen mniši, ale všechny zasvěcené osoby a také mnozí laici. Předpokládám, že každá ze čtenářek se někdy setkala s pojmy jako „ranní chvály“ či „nešpory“.

Žalmy se modlíme i jinak, například díky písním, protože mnohé z nich jsou zhudebněny. Každý má jistě nějaký oblíbený. Někdo třeba již zmíněný žalm 117, protože je nejkratší. Jiný třeba 23, který je plný útěchy a pokoje. Můj nejoblíbenější je poslední, tedy 150. Rád vzpomínám, jak jsem se jej modlil v seminární kapli Nepomucena při adoracích. V naprostém posvátném tichu rozjímat o radostném dunění různých nástrojů či tancování. Napadlo mě, že jej odpůrci bubnů a kytar nikdy nečetli. Mohli bychom jej označit jako underground mezi žalmy. Vůbec se nedivím, že jej zhudebnila americká metalová kapela P.O.D. Mám také rád žalm 24, protože mi připomíná cesty na Vesmír.

Žalmy jsme se modlili před svěcením, každý den jeden, podobně jako vojáci na vojně stříhají metr. My jsme to ale pojímali jako modlitbu a prosbu o Boží požehnání.

Myslím, že každý člověk si může podle své povahy nějaký ze žalmů vybrat a skrze něj hovořit s Bohem. Někdy se zlobit a prosit o pomoc, jindy se radovat a chválit ho. Být upřímný ve své modlitbě, podobně jako jejich židovští autoři.