Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

365 – rok novokněze

5. 7. 2012 12:06
Rubrika: z pastorace

   Tak mi skončil novokněžský rok. V brněnské katedrále byli vysvěceni další tři noví kněží a jeden z nich, Kája Janů, byl jmenován kaplanem do Hodonína. Takže z toho logicky vyplývá, že nastane rošáda, kam půjdu, to nevím ani oficiálně ani neoficiálně. A i kdyby, je potřeba počkat, až to bude aktuální. Slíbil jsem otci biskupovi poslušnost, což je silné slovo chlapa, proto je potřeba žít naplno přítomnost, dokud tu jsem, být naplno pro svou farnost. A až budu poslán jinam, tak opět s plným nasazením začít na tom novém místě. Je mi to jasné, ale je to těžké zvládat.


   Sedl jsem si s tužkou k intenčnímu deníku (evidence odsloužených mší svatých), který zavedla naše brněnská diecéze, a zjistil jsem za uplynulý rok zajímavá čísla. Díky velkorysosti šéfa a taky díky tomu, že jsem obětoval své volno ve prospěch novokněžských požehnání, jsem ho uděloval  118x, z toho 106x bylo spojeno se mší svatou. Rozdal jsem přitom 25.000 obrázků. Autem jsem za uplynulý rok najezdil více než 38.000km (včetně cesty s mládeží do Madridu a do Itálie).

   Byl jsem ale ustanoven pro farnost, takže jsem se snažil nezanedbávat svoji první kněžskou lásku. Sloužil jsem zde zhruba 400 mší svatých, z toho bylo 52 v domovech a jedna v nové nemocniční kapli. Protože je farnost spádová, hodně se tu zpovídá, zejména před velkými svátky a prvními pátky. Před velikonocemi jsem jeden den celkem seděl 8 hodin ve své zpovědní místnosti, což se stalo mým rekordem. Jedním z největších úkolů byla péče o staré a nemocné. V záznamech za celý uplynulý rok mám 148 jmen, o které jsem se snažil pravidelně starat. S někým jsem se setkal i vícekrát za měsíc, s někým měsíčně a občas také někdo ztratil zájem. Z tohoto počtu 12 lidí zemřelo a některé z nich jsem i pochoval. Také jsem zhruba jednou za týden docházel do nemocnice, kde slouží trvalý jáhen, který mi vždy dal seznam lidí, které mám posílit svátostmi.

   Další činností byly pohřby. Obvykle jsem ty lidi neznal, takže jsem se snažil být připraven, abych nebyl zaskočen. Jednou tam byla jen nejužší rodina, jindy byla obřadka plná a lidi stáli venku i na chodbě, stovka a stovky lidí. A co jim říct, těm, kteří byli Bohem téměř nepolíbeni? Snažil jsem se hovořit o naději a potřebě odpustit, abychom viděli dál, než jen na rakev na katafalku.

   Krásnou zkušeností byly mše svaté pro děti, které jsme slavili pravidelně každý pátek, chodilo na ně 20-30 dětí, jednou jsem jich napočítal dokonce 50. Probírali jsme postavy svatých (autorem námětu je o. Pavel Kafka). Nejprve jsem se dětí ptal na různé otázky a pak mezi nás přišel nějaký svatý ve svém typickém oděvu a něco o sobě řekl. Děti dostávaly za odměnu malinkaté kolíčky a nálepky. Často mši svatou doprovázela schola složená z dětí. V adventu i postu jsme měli nádherné putování do Betléma či kvetoucí Golgotu. Také jsem učil tři třídy náboženství, zapsaných bylo 30 dětí, ale ne všichni chodili.

   Měl jsem na starosti přípravu na svátost biřmování, která probíhala každý týden. Biřmovanců bylo 25, různých věkových kategorií. V tyto prázdninové dny završujeme setkávání skupinky katechumenů, kterých je devět, a kteří se připravují na svátosti. Jsem za toto společenství rád, protože se setkáváme společně každý týden, a  v této větší skupině se lépe rozvíjejí různé otázky. Jeden se učí od druhého.

   Měl jsem touhu udělat něco s mládeží. Ve farnosti je sice potenciál, ale malý zájem. Tak jsme zkusili každý měsíc mít společenství mládeže z celého děkanátu a střídali jsme hostitelské farnosti. Setkávalo se nás 20-35, záleželo vždy na tom, kolik přišlo těch domácích. Struktura byla jednoduchá – nejprve adorace, pak host nebo nějaké zamyšlení a pak společné agapé, být spolu a prohlubovat vztahy. Byly také dvě duchovní obnovy pro mládež.

   Snažil jsem se občas přijít do nějaké rodiny, když nás někdo pozval nebo se nenásilně pozvat sám. Několikrát jsem byl s chlapama na pivu, starší ženy jsem občas ve svém velkém autě vzal na pouť, udělali jsme společně několik poutí autobusem, zejména do Žarošic. A pak ještě spousta dalších drobných či jednorázových věcí, svatby či hromadné křty malých dětí. A humorných příběhů, například romská svatba a její svatební dary.

   Také jsem se dostal do sekularizovaného prostředí. Po haluzi jsem se seznámil s šéfkou místního hokejového klubu a někdy, když mi to dovolil čas, jsem chodil na hokej. Dostal jsem VIP kartu a seznámil jsem se tam s mnoha dobrými lidmi, kteří ale nepraktikují katolické či jiné vyznání. Zajímavé je to, že na hokej tu chodily i dva tisíce lidí, zatímco na všechny nedělní mše do kostela s bídou tak tisícovka.

   Také je toho hodně, co jsem nezvládl, nebo se nepodařilo. Jedním z velkých dluhů je péče o ministranty. Těch menších je jen několik, na dětských často nebyl žádný malý ministrant. Nedokázali jsme najít společný čas, kdy by bylo možné se sejít a vytvořit společenství ministrantů. Že je to těžké ukazuje už jen počet nedělních mší svatých v jednom kostele – pět. Taky i s mládeží z farnosti se nepodařilo vytvořit funkční společenství, každý má spoustu jiných priorit a dá se říct, že neměli zájem. Mohl jsem se více věnovat rodinám, mohl jsem …

   Základem pastorace je však vztah s Bohem a dobře vyjít s šéfem. A můj děkan je dobrej chlap a jsem rád, že jsem s ním mohl tento rok prožít. Ve všem mě maximálně podporoval, spousty věcí zařídil a byl mi dobrým příkladem kněze a člověka. Děkuji Bohu taky za spousty dobrých a ochotných spolupracovníků ve farnosti. Jsem vděčný a šťastný za rok novokněžské služby v Hodoníně.

   PS: Co jsem prožil já, myslím prožívá, nebo může prožívat, většina kněží. A tak, když děkujeme za jednoho, děkujme za všechny.

Zobrazeno 9517×

Komentáře

Daniel Zouhar

Co se týče ministrantů, nelze nikdy říci, že ve společenství je síla. Já to znám sám ze své farnosti a jak jsem si sám sobě rekapituloval svá léta, tak jsem zjistil jednu věc- mnohdy stačí, když kněz podporuje třeba jen jednoho nebo dva ministranty v jejich duchovním životě, všímá si jich s maximální pozorností, všelijakým způsobem se jim věnuje a pomáhá jim ještě víc si osvojovat liturgické dovednosti a k tomu může s vtipem dodat, že to se nejlépe dělá ve všední den, protože to ministrant stropí v případě, že mu něco upadne nebo se cokkoliv nepovede daleko menší ostudu než v neděli, kdy, jak se říká s humorem v některých farnostech to není "košér". Tolik asi z mé strany ministranta na poutním místě.

Daniel Zouhar

Přeji vám ve vašem dalším působiště hodně Božího požehnání a dalších dobrých zkušeností. Obávám se, že budete muset už hodně nadbíhat, protože praxe brněnské diecéze je v tuto chvíli taková, že novokněží se stávají již po dvou letech administrátory jednotlivých farností, což ještě za mého útlého věku nebylo.

Zobrazit 14 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio