Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Hodnoty

18. 12. 2012 23:35
Rubrika: z pastorace

   Bylo odpoledne a potřeboval jsem hodit do poštovní schránky nějaké vánoční dopisy. Tak jsem vyrazil z fary do ulic. Protože jsem je nestihl hodit včas, šel jsem v letové tříšti až na poštu u nádraží a cestou, v chladném odpoledni, jsem si pročišťoval hlavu, takový soft reset.

(Paní Anežka Karásková, naše kouzelná babička ze Studnice.)


   Potkával jsem spousty lidí obtěžkaných igelitkami, kabelami nebo si ty dárky nesli rovnou v ruce. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme bohatí, tedy většina lidí. Letos se opět utrácí víc než loni, opět se mnozí zadlužují, aby po svátcích vystřízlivěli, do jaké duhové pasti to zapadli.

   Pak mi hlavou prošla nově otevřená hluboká rána případu bývalého arcibiskupa Roberta Bezáka, který po půl roce mlčení, o svém případu s bolestí v srdci, promluvil a poukázal na těžkopádnou komunikaci s kurií, a na svůj neutěšený status, kdy například nesmí veřejně sloužit mši svatou.

   Když jsem dnes ráno slavil mši, tak jsem si při proměňování, když jsem ve svých rukou držel Krista, uvědomil, jaká je to milost a dar – veřejně - ve společenství věřících - slavit připomínku Kristovy oběti.

   Ale i tyto myšlenky ustoupily stranou, protože jsem si vzpomněl na nemocné a staré, které navštěvuji tyto předvánoční dny. Tato setkání byla oboustranně velmi exponovaná. Tito lidé také patří do Církve, v rámci možností sledují televizi či rádio, ale priority mají nastavené trochu jinak. Nenechala mě bez odezvy nejedna slza nebo vřelý stisk staré zvrásněné ruky, vždyť do jejich domova, po mnoha letech, za nimi osobně, přišel kněz.

   Po několika týdnech vyhlašování předvánočních návštěv jsem získal v každé farnosti několik osob, za kterými jsem se vypravil. Setkali jsme se lidsky, probrali jsme trochu ze života, zavzpomínali na mrtvé a na mé předchůdce kněze. Pak jsme šli přímo na věc: svátost smíření a svaté přijímání. Pomazání nemocných, pokud není potřeba, nechám na dobu velikonoční. Pak jsem vytáhl pěkné v celofánu zabalené perníčky, které mi vyrobila jedna hodná farnice. Perníková ryba jako křesťanský symbol a zároveň symbol toho, že všichni staří mají místo v našich srdcích, že na ně pamatujeme v modlitbách (jako oni na nás). Přidal jsem k tomu primiční obrázek z loňského roku, dlouze stiskl ruku a šel jsem dál.

   Ale ty šťastné oči člověka, kterého po několika letech osobně navštívil kněz, po delší době přijal svátosti, ty nejde jen tak zapomenout. Nelituju toho času, kilometrů po zledovatělých silničkách mezi malými osadami a jiných věcí. Stojí to za to!

   Čiperný děda (hádal jsem mu tak 75) mě řekl, že včera slavil devadesátku. Pak se přiznal, že jeho nahluchlá žena, je jen civilní manželkou. Zjistil jsem, že jeho první žena zemřela. Pokud tedy Pán dá, na jaře bychom mohli slavit svatbu.

   U jiné ženy, které místní říkají „kouzelná babička“ a kterou mám moc rád (myslím, že ona také mě, neboť chce, abych ji pohřbil), vyskočila kočka na vychladlou pec a protože nemohla z místnosti, tak se vyprázdnila přímo v kuchyni. Babička plakala a nebyla k utišení, jak se stydí před „velebným pánem“, za tu kočku. Prý se jí to nikdy nestalo.

   Jinou stařenku jsem našel ležet v posteli, kam se schovala, protože jako většina ostatních mých oveček žije sama. Bydlí v jedné místnosti, která je zároveň kuchyní. Ráno zatopila v kamnech, uvařila slípkám, pomodlila se a pak si lehla, protože pod peřinou je menší zima. Myslím, že za ní ještě nikdy kněz nebyl, a ona už poslední roky do kostela nechodí. Na stole dvě hromničky, kříž, svěcená voda a větvička ze smrku. Cestu k jejímu domu kvůli mně vysypala popelem jiná starší žena a čekala na mě asi půl hodiny v mraze, aby mi ukázala dům, o kterém jsem už věděl. Ti lidé se tak těšili, že navštíví jejich dům Kristus, že obětovali mnoho. A tato stařenka plakala radostí.

   A podobně probíhají návštěvy i u dalších. 4 roky, někdo 10, jiný 3, ale jen málo méně než jeden rok měli tu možnost, aby přijali svátosti. A já si kladu otázku: Proč tak lehce zapomínáme na všechny ty poctivé farníky, kteří desítky let chodili do kostela, uklízeli ho, přispívali hmotně či modlitbou do společenství? A když zestárli, tak jsme na ně zapomněli?

   Při návštěvách u těchto lidí jsem ve svém nitru vnímal to, co jsem kdysi řekl při motivačním pohovoru při vstupu do semináře, že bych chtěl jako kněz přinášet druhým lidem Krista.

   O jaké hodnoty nám vlastně jde? Tolik věcí nás zajímá, tolik bychom toho chtěli změnit, až mi to připomíná známý příběh o chlapci, který přišel do obchodu, kde bylo možno koupit řešení a léky na všechny problémy. Ale ne hotové věci, jen semínka.

   Znovu si říkám, abych se pokusil změnit to, co změnit můžu a netrápil se tam, kde to nezměním, maximálně se za ty obchodníky či dlužníky, Bezáky či Kováčiky pomodlit.

   Vrátil jsem se z ulice zpět na faru. Do stejných kolejí?

(Perníčky, které mi udělali farníci a které jsem rozdával našim starým a nemocným lidem.)

(Toto je obrázek naší Kmotřenky, kterou jsme před týdnem pohřbili. Přišel jsem zde na zemi o člověka, který mě doprovázel svou modlitbou. Ve starých a nemocných z našich farností jsem však získal náhradu.)

Zobrazeno 4182×

Komentáře

Jitka Tesařová

Myslím, že v tom je síla odloučení. Čím déle nám někdo chybí, tím víc po něm toužíme a tím větší a hlubší je pak radost ze setkání s ním. Pokud někoho vídám každý týden, těžko to setkání bude silnější než s někým, koho nevidím celé měsíce nebo roky.

kacarovi3

My přijímáme svátosti k našemu růstu k Bohu.Aby srdce bylo stále prohřívané jeho láskou i jeho přítomností v našem fyzickém těle.Já jsem ted v neděli sloužil s knězem mši svatou a u příjímání jaksi nezůstává čas k procítěnému setkání s Kristem.Potom jsem psal objednávky mší svatých,vypínal světla,topení a vyšel mi čas na rozmluvu s farnicí,s kterou mám společnou cestu domů.Bývá čas oběda,naložil jsem si talíř s jídlem,dal přihřát do mikronlnky a minutku jsem čekal.V té chvilce se mi vyprázdnila mysl a zmocnila se mě velká lítost,že jsem si neudělal čas na Ježíše.Pocítil jsem od Něj příval lásky a mé srdce bylo zahambené,že vše bylo přednější,než Ježíš.Postavit Boha na první místo v životě je mnohdy tak těžké.Z té Boží lásky se mi podlomily kolena a slzy mi tekly z očí.Milost Boží.

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio