Dělníci na vinici

   Mám rád toto podobenství, kterak hospodář najímá dělníky na vinici. Je tu totiž skrytý obrovský paradox Božího království. Informatici by ho zjednodušili na 1 bit, tedy buď ON nebo OFF. Hospodář přichází na tržiště, kde se shromažďují lidé k námezdní práci a oslovuje ty, které potkává. Nabídne práci a spravedlivou odměnu, protože denár byla obvyklá denní mzda u židů. Přichází hned po svítání v šest, pak v devět, v poledne, ve tři a v pět odpoledne.

   Večer přichází, aby předal smluvenou mzdu a začal od posledních, kteří pracovali jen hodinu. A dal jim celý denár, stejně jako těm, kteří byli na poli od rána. Z našeho lidského pohledu chápeme, že se ti dělníci bouří, protože se díváme na druhé lidskýma očima, co dostali oni, a srovnáváme se. Vůbec nemyslíme na to, že mzda byla dopředu sjednaná a byla v obvyklé výši. Copak to není v pravomoci hospodáře, rozhodovat o svém majetku, když neporušuje zvyklosti a dohody?

   Hospodář se nedíval na odvedenou práci, ale to, že všichni dělníci, které zaměstnal, hledali tuto práci. Všichni měli své rodiny, které žijí z toho, co tito muži přinesou domů. A svýma moudrýma očima hospodář viděl smutek a bolest těch, kteří po celý den nesli tíhu dne a horka na vyprahlém tržišti, kteří bloudili sem a tam, kteří hledali někoho, kdo by je zaměstnal. Tedy i tito muži toužili poctivě pracovat, jen nepotkali někoho, kdo by je už od časného rána mohl zaměstnat. Hospodář nehodnotí odvedené množství práce, ale čistotu úmyslu.

   Tyto myšlenky mi rezonují hlavou, když myslím na jednu dobrou a poctivou ženu, kterou jsem navštívil v nemocnici. Bylo jí šedesát. Kromě křtu a občasných návštěv kostela se svojí babičkou v dětství, nikdy víru nepraktikovala, i když v závěru života, kdy ji drtila těžká nemoc, velmi o Bohu přemýšlela, ale stále jaksi nepřicházel její čas. Když jsem se dozvěděl, že leží v nemocnici a život se jí chýlí ke konci, hned jsem kontaktoval její nejbližší, jestli by měla zájem, abych ji navštívil. Překvapilo mě příjemně, že mě očekává a že se těší na setkání.

   A tak jsem hned uvažoval, je to asi 120km, tak to nechám na konec týdne, jak pojedu k rodičům, nebo až za další týden, jak budu oddávat své kamarády. Nakonec jsem si řekl, že je sice Nový Rok, jsem utahaný jak pes, ale že si situace žádá nemeškat a jet co nejdříve, tedy hned druhý den odpoledne.

   Přijel jsem do nemocnice a už jsem byl očekáván, nemohl jsem ji hned poznat, jak ji nemoc oslabila. Nemluvila, ale komunikovala hlavou a očima. A tak jsem si přisedl a shrnul její život, její touhu se navrátit k Bohu (věděl jsem o hlubokých rozhovorech o víře, které v poslední týdny a měsíce vedla s mojí tetou), to že lituje všech svých špatností a zbytečností, že touží očistit své nitro, aby mohla být s Bohem. Odpovídala neverbálně. Udělil jsem rozhřešení a pomazal ji svatým olejem. Snažila se nastavit své dlaně, maximálně spolupracovat. Pak se objevilo několik slz, a to nejen na její tváři. Strávil jsem s ní ještě nějakou chvíli, zavzpomínal jsem na společné přátele a prožitky. Poděkoval jsem jí, že jsem jí mohl posloužit. S několika příbuznými jsme se pomodlili a dal jsem jim všem požehnání a spěchal zpět do svého města. Byl večer, odbíjela šestá a zavírala se vrátnice.

   Druhý den ráno jsem dostal zprávu, že tato dobrá žena v noci zemřela, ve spánku a v pokoji.

   Zasáhlo mě to, protože jsem si uvědomil křehkost života a odpovědnost kněze, neodkládat nutné. O několik dní jsem se s ní setkal ještě jednou, když jsem se s ní loučil a vyprovázel ji na její poslední cestě.

   Jsou věci mezi nebem a zemí, které není možné vysvětlit, popsat, předat. A tento příběh je jedním z těchto tajemství. Bylo krátce po páté, když jsem vešel do areálu nemocnice, aby se skrze nehodného kněze připravila na setkání se svým Hospodářem. Ano, patřila mezi ty, kteří moc nepracovali na Boží vinici, ta symbolická hodina v nemocnici je až příliš přesná. Ale odměna je pro všechny dělníky, které Hospodář povolá, úplně stejná, ať se nám (kteří pracujeme už od brzkého rána) to líbí nebo ne. Ježíš nám říká: „Poslední budou prvními, a první posledními.“

(vinohrady nad Újezdem u Brna)