Na konci „tábora“

   Souhrou zvláštních okolností školím jednou do roka metodiku táborů (kurz pro vedoucí táborů a chaloupek) pro SHM (Salesiánské Hnutí Mládeže). Jedním z nejdůležitějších věcí na takovém prázdninovém pobytu je postupná gradace běhu tábora, který má vyvrcholit až na samém závěru. Tedy závěrečná etapová hra, slavnostní táborový oheň, upomínky táborníkům, vyhodnocení her, poděkování, loučení a rozjezd.

   Pokud se nezadaří závěr, může se degradovat veškeré dvoutýdenní snažení společného pobytu a jeho celoroční příprava. Závěr tábora je tedy nesmírně důležitý.

   Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když se začal blížit závěr ročního pobytu ve farnosti Telč a okolí. Snažil jsem si to s farníky i obyvateli města maximálně užít, abych mohl odcházet s vědomím krásně prožitého společné roku života. Rok, který nás oboustranně obohatil, posunul dál a přiblížil k Bohu. Zanechat vztahy, kdy se lidé touží opětovně setkat a nebojí si vzájemně pohlédnout do očí.

   Co se nám společně podařilo, to jsem si uvědomil při děkování, kdy jsem slyšel souhrn z pohledu farníků. Farnost mě neustále něčím překvapovala. Když jsem přišel, věděl jsem, že to bude jen na rok, proto jsem se snažil být od začátku otevřený, nezabarikádovat se na faře, vyjít mezi lidi, a to nejen mezi farníky. Někteří moji spolubratři mi radili, abych ten rok nějak překlepal. Abych si splnil své kaplanské povinnosti, ve volném čase četl a studoval, ale abych si držel od lidí odstup, protože na pouhý jeden rok života nemá smysl nějak moc investovat a odchody bolí. Ale já jsem to chtěl vidět jinak.

   Slyšel jsem, že horáci jsou uzavření a že jim trvá delší čas, než se otevřou novému člověku. Proto mě překvapilo, že jsem cítil jejich přijetí hned od začátku. A ty mezilidské vztahy neustále gradovaly a prohlubovaly se, v mnohých rodinách jsem si cítil jako doma u rodičů. Začal jsem si psát seznamy nejbližších rodin, svých spolupracovníků. Nakonec jsem jich tam měl 56, tedy asi 300 rodičů a jejich dětí, téměř všechny jsem se naučil znát jménem. Ke konci angažmá jsem skoro každý den navštívil jednu z nich, abych se s nimi společně pomodlil, najedl, podíval se na království dětí a hovořil s jejich rodiči.

   Taky jsem prožil mnoho nestandartních zážitků, ať už to byl let balonem (dárek od mládeže), nebo let ve větrném tunelu, projížďka na koni či jízda kabrioletem MG jednoho přítele. A pak spousty dalších výletů, setkání, rozhovorů. A bonusem bylo pomalování mého auta dětmi.

   Asi nejsilnější bylo loučení s dětmi. Prožíval jsem s nimi každou jejich mši svatou, různé výlety či aktivity, oslovoval jsem je jménem a snažil jsem si jich vždy všimnout. Když zpívali při závěrečné mši svaté, jak v Urbanově, tak v Telči, vyvstanuly mě na mysli různé vzpomínky. A když se pak desítky dětí chytily za ruce okolo oltáře při Modlitbě Páně, stékaly mě slzy dojetím po tváři.

   Hodně času jsem věnoval i starým lidem, někdy nebyl moc velký rozdíl mezi nimi a dětmi. Často mě dostali svou otevřeností a upřímností. A také i je jsem oslovoval křestním jménem. Nezapomenu na Anežku (88let), která mě se slzami v očích prosila, abych ji přijel pohřbít.

   Když to shrnu, byl to krásný rok života a nelituju toho, že jsme do něj tolik investovali. Myslím, že se náš „tábor“ povedl, samotný závěr se podařilo slušně vygradovat a my si to maximálně užili. „Tábor“ skončil, jedeme domů nadšeni a povzbuzeni. Věřím, že můj nástupce přinese zase něco jiného a originálního, a že bude moci prožít podobně jako já, krásný čas svého života v Telčské farnosti.

   Těším na další „táborový pobyt“, tentokráte mě moji představení posílají do Osové Bítýšky, do centra života mládeže MAMRE, abych tu asi dva roky sloužil jako kaplan pro farnost, a pro mládež naší brněnské diecéze. A tak se těším, jak tento „tábor“ rozjedeme.