Dobrá žena odešla ke svému Pánu

   Včera jsme doprovodili naši babičku, která odešla k Pánu. Je to silný příběh závěru života dobré ženy, o který bych se rád podělil. V životě je mnoho různých vzorů, ona je jedním z nich.

   Ráno, po rorátní mši svaté, šla nakoupit, protože měla ten večer u sebe doma sezení žen z farnosti. Totiž celý advent putuje socha Panny Marie po rodinách, každý den do jiného domu. Babička pravidelně zvala své kamarádky ze sousedství a společně se u této sochy modlily. Jak šla k obchodu, procházela pomalu za dodávkou, která tam stála. Řidič si v ní vyřídil nějaký hovor a pak začal couvat, nevšiml si, že za autem je babička, kterou srazil a přejel. Když zjistil, že se něco stalo, vyběhl ven, zavolal pomoc a držel babičku, dokud nepřijela sanitka. Velmi ho to mrzelo, omlouval se a ona mu s plným vědomím odpustila, i když její zranění bylo devastující a muselo způsobovat neskutečnou bolest.

   Byl jsem u sebe na faře a dostal jsem od táty nic neříkající zprávu, že babičku srazilo auto. Netušil jsem, jak je to vážné, ani co se vlastně stalo. Táta mi to pak upřesnil a rozhodli jsme se, že je potřeba, co nejrychleji ji zaopatřit, protože lékaři se klonili k názoru, že naděje na přežití jsou minimální. Využil jsem cesty do Brna, protože jsme měli nějaký úkol s naším týmem. Do nemocnice jsem pospíchal, co to šlo. Oblékl jsem si kolárkovou košili a sako, abych jako kněz reprezentoval a svědčil. A taky to, že si babička zaslouží, abych se pěkně oblékl. Přijel jsem ve chvíli, kdy ji připravili k další operaci. Po chvíli čekání nám dali pár minut, abychom se okolo jejího lůžka pomodlili a já ji mohl pomazat olejem nemocných.

   Každý den se v nemocnici střídali členové naší rodiny. Jak mi řekla jedna zdravotní sestra, byli jsme silným svědectvím pro personál: rodina držela pospolu, nebyla hrubá a nervózní, předávala si informace, modlila se a hlavně, tomu řidiči odpustila.

   Po týdnu trápení babička zemřela. Odpustila řidiči, na smrt byla připravena, žila ze svátostí a byla zaopatřena. Zemřela dobrá žena a dala nám všem svědectví svého života. Můj táta řekl silnou myšlenku, když poukázal na vše, co během těžkého života vybudovala, že vychovala s dědečkem čtyři dcery, které žijí dobrým životem, v kostele vedla modlitby, prala prádlo a dělala mnoho dalších neviditelných věcí, byla ženou krásného úsměvu a vlídného slova: „Nejde k Bohu s prázdnýma rukama.“

   Její pohřeb byl malou slavností. Babička Marie ležela v rakvi, ve které byla položena spousta svatých obrázků. Dojalo mě, když jsem tam viděl svůj primiční, protože jsem knězem i díky jejím obětem. Rodina se modlila růženec a v sakristii se scházeli přátelé kněží, bylo jich sedm, číslo plnosti. Celý kostel byl naplněný a většina z přítomných šla i ke svatému přijímání. Docela rozdíl oproti pohraničí, kde jsem jednou v zaplněném kostele zažil, že k přijímání nepřišel nikdo. Miloš Kabrda kázal a četl básně s duchovní tematikou. Bárka z neklidného moře dospěla do svého přístavu.

   Na hřbitově přinesli rakev čtyři švagři, manželé od čtyř dcer, které babička vychovala. Když tito chlapi spouštěli ho hrobu svou tchýni, které si vážili a milovali, byl to jeden z nejsilnějších momentů celého dne. Přál bych si, aby tato sounáležitost naší rodině vydržela.

   Na pohřbu jsem potkal spousty přátel, s mnohými z nich jsme se sešli na hostině a hovořili jsme spolu o životě, o babičce a taky různé jiné další věci. Bylo milý, že dorazila i moje sestra z Itálie a mnoho dalších vzácných přátel. Napadala nás otázka, kdo zaplní místo po babičce?

   Babička byla připravena na smrt. Žila s Pánem, praktikovala víru, přijímala svátosti, pro lidi okolo byla vzorem. Poslední dobou, jako by to tušila, předala svoje služby, co dělala pro farnost, od modlitby růžence, přes praní prádla až po jiné drobné úkoly. Můžeme si položit otázku, možná jako Job, musela umřít takovou těžkou a pomalou smrtí? Na to neexistuje odpověď, ale věřím, že své utrpení obětovala za nás, které celý život doprovázela.

   Kruh se uzavřel. Bylo zvláštní, že ten večer, co byl pohřeb, socha Panny Marie doputovala dle rozpisu do naší rodiny. Hospodin má smysl pro humor.

PS: Naši naději může vyjádřit báseň Marty Veselé – Jirousové:

Bolestný růženec:

Mělo už být jaro

ale hustě sněžilo

a já se modlila

za duše v očistci

Desátek bolestného růžence

za duši kterou miluji

V té bílé tmě

hlasitě zpívali ptáci

Nebyli vidět

Přesto jsem věřila

že jsou

a že jejich zpěv

není zbytečný