Modlitby co nesou

   Každý člověk prožívá během svého života různé křižovatky, nečekané situace, pády. A pak, s odstupem času, se otočí, dívá se nazpět a nechápe, jak je možný, že to překonal, že to zvládl, že je tam, kde je. Kde se bere ta síla, kdy byl na dně, kdy si myslel, že toto už nedá?

(díky Kamilovi za fotku přátel ze Syrovic)

   Přijel jsem za svojí těžce nemocnou příbuznou. Ležela na posteli a jediné co mohla, tak pohnout hlavou a hovořit. I kříž dělala pomocí kývnutím hlavy. Pomodlili jsme se spolu a podal jsem jí Eucharistii. A pak mi řekla: „Jiříčku, modlím se za tebe, nic jinýho už nemůžu.“

   Hlavou mi probleskla spousta setkání s lidmi, kteří jsou odkázáni na péči druhých, kteří se už nemohou zvednout a jít na pole, nakoupit nebo hlídat děti. Při jiném setkání mě řekla jedna stará žena: „Pane kaplane, každý den se za vás modlím jeden otčenáš.“ A těchto lidí má kněz okolo sebe desítky. Lidé, kteří své utrpení a čas obětují za druhé, i za svého kněze.

  A k tomu laskavé přátelství těchto lidí. Stále živě vidím návštěvu u jednoho muže na vozíčku, jak mi po setkání říká: „Otče Jiří, vy jste Jiří, já jsem Jiří, pojďme si tykat.“ Zůstali jsme přátelé, i když každý už jsme jinde.

   Přemýšlím. Někdo říká, že přemýšlet je nebezpečné. A já si to taky občas myslím, ale... ;-)

   Lidí vidí, co chtějí vidět. - Když chtějí vidět úspěšného kněze, tak mu vytvoří pověst supermana. Naprosto nekriticky vychvalují každou drobnost, a z jeho slabostí dělají ctnosti. Když chtějí pravý opak, tak kněze drtí a ničí malichernými spory, neochotou vytvářet farní rodinu a všímají si jen jeho slabostí a neúspěchů. – Pokud je ten kněz k sobě upřímný a duševně zdravý, tak je sám k sobě pravdivý. Zná své silné a slabé stránky, vnímá realitu všedního dne. A pak si dokáže držet zdravý odstup od toho, co se děje okolo něj. - Ale jaká je skutečnost, jak je to doopravdy? To ví jen Bůh. Můžeme se sice blížit k poznání skutečnosti, ale nedosahujeme jí.

   V naší farnosti děláme krásné věci s dětmi i mládeží. Pastorujeme mladé rodiny a staráme se také o seniory. Myslím, že nikdo nemůže říct, že bychom o něj neměli zájem. A zároveň tu máme centrum života mládeže, kam skoro každý víkend a často i mimo něj přijíždí nějaká parta mladých, aby tu načerpali. A myslím, že v rámci možností se nám daří. Je to vždy boj, pokaždé když stojíme na začátku nějaké akce, nevíme, zda lidé přijdou, a s jakou odezvou se naše nasazení setká, zda to někoho povzbudí.

   Přemýšlím, jak často jsem stál na nějaké křižovatce, kdy se objevil nějaký problém, slabost, vlastní pochybení, okolnosti, nepříznivé podmínky či nějaký s odpuštěním blbec. Jak stačilo málo a nikdy bych tu nestál.

   Vím, že kdyby mě nenesly modlitby, často těch desítek a stovek bezejmenných lidí, od dětí až po umírající, tak bych tu nikdy nemohl být. Díky těmto modlitbám a zázemí od druhých lidí máme obrovskou sílu a možnosti něco dobrého vytvořit, společně budovat Boží království. Bez modliteb bychom byli úplně marní. Připadá mi to podobné, jako když je nějaká sbírka na dobrou věc. Mnozí lidé vkládají různou velikost svých darů, které se pak použijí pro daný úmysl. A tak podobně se modlíme jeden za druhého, jsme povzbuzováni modlitbami ostatních. Církev je úžasným společenstvím. A proto se modleme jeden za druhého, protože modlitba nás nese.