Nedělní groteska

   Když si někdy myslím, že jsem si vybral svůj denní díl smůly, tak ještě netuším, že je to třebas jen předehra pro něco ještě zajímavějšího a pikantnějšího. Asi jako jedno moje kněžské nedělní dopoledne.

ilustrační obrázek, kdo jej uhodne, může mi napsat: [email protected] ;-) 

   Zastupoval jsem svého přítele v jeho farnostech. Na první pohled v tom nebyl žádný zádrhel. Dva týdny před nedělí jsem si zapsal z ohlášek na webu časy a místa bohoslužeb, ověřil jsem si případné objížďky a spočítal si délky tras, abych měl jistotu, že to budu stíhat. Neponechal jsem nic náhodě.

   Měli jsme na MAMRE víkendovku, nešel jsem moc brzo spát a ráno jsem vstával zavčasu, abych to podle harmonogramu stíhal. Všechno probíhalo podle plánu. První zádrhel nastal v Okříškách, když jsem nemohl zaparkovat u kostela. Prostě jsem ani napodruhé nenašel cestu ke kostelu, který jsem stále nějak objížděl. Nakonec jsem auto nechal u obecního úřadu a pospíchal na první mši, abych měl v sakristii dost času na přípravu. Ale ouha, kostel byl zamčen. Okamžitě jsem vytáhl svůj chytrý HTC a hledal případný další kostel v obci. Druhý nebyl. Přítel na telefonu nedostupný, ve farnosti žádný další kontakt. Je to bída, pomyslel jsem si a hledal jsem nějakého místního člověka. První člověk nejenže nebyl místní, ale byl i hluchý. Až druhý, očividně návštěvník non-stop baru jdoucí domů odpočívat, mě poradil, že první mše je v Přibyslavicích.

   Utíkal jsem k autu a pospíchal do sousední obce. Asi dvě minuty před plánovaným startem jsem vpadl do sakristie a doufal, že je vše připraveno. A bylo, proběhlo to až nad očekávání hladce. Kdo by tušil, že to byla pouze ten zmíněný úvod. Po mši jsem obešel místní lid, zažertoval s babičkami, odmítl kafe a s pocitem celebrity jsem nasedl do auta a vyrazil na další bohoslužbu, tentokráte do obce, kterou jsem loni často projížděl – do Červené Hospody.

   Bylo pár minut před mší, ale u kaple nikdo nebyl. Taky se mi zdála poněkud menší na to, že tu mělo být i pár dětí a rodin, nejen babičky. K tomu byly zamčené mříže ve vstupu. Opět jsem hledal v HTC, ale i zde druhý kostel nebyl. A tak jsem oslovil pěkně oblečenou rodinku, očividně jdoucí na mši.

   Nešli. Dívali se na mě poněkud nevěřícně. A tak jsem vnuknutím Ducha Svatého vytáhl ohlášky, které jsem dostal na ranní mši. Druhá mše - Červená Lhota. Tedy žádná Hospoda. Polil mě studený pot. První otázka: „Kde to je?“, v životě jsem totiž u Třebíče o takové obci neslyšel. Třesoucíma rukama jsem v HTC našel neznámou vesnici a zjistil, že je 14km daleko a do začátku mše zbývá už pouhých 5 minut. Nebyl ani čas se potit, startoval jsem své barevné Lízátko a doufal, že to nějak dopadne.

   Ve Lhotě jsem byl 9:07. Ministranti stáli před kostelem a čekali. Naštěstí mě jeden starší ministrant zahlídl v Přibyslavicích, tedy věděl, že existuju. Bylo mu divné, že jedu na opačnou stranu, ale předpokládal, že nějak dorazím. V kostele lidé zpívali jak o život. Nakonec jsme měli zpoždění jen deset minut. V úkonu kajícnosti jsem se omluvil a řekl jsem lidem, že na příkladu kaplana máme litovat svých slabostí a hříchů, takže jsem ze svého trapasu vytvořil pozitivní událost, z hříchu ctnost.

   Po mši jsme pak s farníky vtipkovali, že by bylo horší, kdybych se spletl a zajel do jiné Červené Lhoty, jak už se to v minulosti stalo na jedné svatbě. To už by byl větší časový rozdíl. Dostal jsem na památku láhev vína, nějaké cukroví, a s rozzářeným obličejem jsem chtěl nastoupit do auta. Ale klíče nikde. Několikrát jsem oscanoval svoje kapsy, vysypal kufr s věcmi a nic. Položil jsem cukroví na střechu auta a utíkal do kostela, doufaje, že tam ještě někdo je. Naštěstí klíče ležely na skříni, kam jsem je ve spěchu před mší odložil. Takže super. Posbíral jsem rozházené věci a jel na třetí mši do Okříšek, tentokráte na správné místo v pravý čas.

   Po několika kilometrech jsem dostal zvláštní pocit a začal hledat cukroví. Marně. Krve by se ve mně nedořezal. Že já tu krabičku nechal na střeše? Hmm, napadaly mě myšlenky, jak odjíždím od kostela a ze střechy letí to cukroví, přímo pod nohy překvapených farnic, které je pekly. To už je fakt bída.

   Zastavil jsem na kraji silnice a to cukroví stále ještě leželo i s krabičkou na střeše. Radost byla nepopsatelná. Ještě že jsem dneska jel autem, které má slabý motor. Jak jsme jednou naměřili, z nuly na sto to bylo za zhruba minutu. Takže žádné spálené gumy a přetížení 4G.

   V Okříškách probíhalo vše podle plánu. Najednou se v té pohodě ozvalo strašný pískání v reproduktorech. Kdo to může být? Byl jsem jedinej u mikrofonu, vzpomněl jsem si, jak jsem poprvé kázal z tabletu a přitom nevypl Wi-Fi. A toto dopoledne jsem mobil s internetem použil už vícekrát. Automaticky jsem proto zajel do kapsy, vytáhl mobil, ale on byl vyplej. V tom přiskočil ministrant s druhým bezdrátovým mikrofonem a řekl mi, že ty zvuky byly vybité baterky. Stačilo jen mikrofony prohodit a byl klid.

   Bylo něco před jedenáctou hodinou dopoledne, a já jsem se začal bát, že to je teprve předehra.

   PS: Nakonec se už nic dalšího vážného nestalo. Ale i tak to byla pořádná snůška trapasů. Alespoň bude o čem povídat a na co vzpomínat. Říkám si, že když se člověk rád směje, musí se umět zasmát i sám sobě.

   V tom dopoledni jsem na nic a nikoho nenadával, spíš mě napadlo, že Hospodin má smysl pro humor a že jsem rád, že mám takovou povahu být nad věcí. Být nervák, asi by to se mnou šlehlo. ;-)