Štafeta

   Kdo by neznal symbol štafety. Je to nějaký předmět nebo nehmotná věc, kterou jeden vtiskne druhému do dlaně nebo do jeho srdce a jde si zaslouženě odpočnout po náročném výkonu někam na lavečku. Štafeta je tedy široký pojem. S její variací jsem se potkal v jedné milé farnosti.

(obrázek vypůjčen ze slavnosti z roku 2013)

    Přijel jsem na poutní mši svatou do kostela, kde po dlouhé roky sloužil jako její správce můj strýc. Pro farnost se velmi zasadil a dal jí prostor, aby postupně vyrostla v takovou krásnou Boží zahrádku. Jako svého dospívajícího synovce mě tam často brával, takže jsem s tou farností vyrůstal. Patřil jsem do jejího společenství, jezdil s nimi na chaloupky, na výlety, dělal jsem tam například postavu svatého Mikuláše (dodnes mám trauma z  dítěte, které jak mě spatřilo, začalo plakat a nebylo k utišení a museli ho odnést ven). S mnohými farníky mě drží pouto přátelství.

   Letos jsem mohl stát u oltáře a podívat se do jejich obličejů a vrátit se o skoro 20 let zpátky, uvidět o jednu generaci zpět. Jak se to proměnilo. Ta tehdejší mládež, mí vrstevníci jsou dnes otcové a matky malých dětí, kterých tam byly desítky. Některé už jsem nedokázal ani poznat. Ti, kteří před pár lety jezdili jako malí účastníci na naše tábory a jiné akce, jsou dnes jádrem farních aktivit. Mnohé obličeje poznamenaly nejen roky, ale i různé bolesti a těžkosti, které život přináší. Generace se vyměnila.

   Viděl jsem před sebou krásné Boží dílo, spolupráci Boha a člověka, který se mu otevřel, na kterém měl významný podíl můj strýc, a zvlhly mi oči. Opět jsem si uvědomil, jaký byl můj strýc formát, velká osobnost. Nesu jeho příjmení, byli jsme si velmi blízcí, převzal jsem jeho pomyslný štafetový kolík, abych jej nejen stiskl v dlani svého srdce, ale abych taky běžel a nesl ho dál životem, abych pokračoval v tom, co tvořili mí předchůdci a jednoho dne jej mohl dát někomu dalšímu, abych pak unaven a vyčerpán mohl přijmout odpočinek v Boží náruči. Není přece možné, převzít štafetu, stát a fascinovaně se dívat, jak okolo druzí běží.

   Takovou tečkou úvahy by mohla být věta jedné staré ženy: „Otče Jiří, kdybyste měl alespoň čtvrtinu z toho, kým byl váš strýček.“ Tedy toto vše je pouze jedno velké přání, jenže je potřeba od přání přejít k vykročení.

   A to bych přál nám všem, abychom měli dostatek síly a odvahy převzít kolík štafety našich předků, a abychom v tom snažení, kde cílem je Boží království, nebáli se pokračovat. A pak v pravý okamžik, dokázali najít sílu a tu naši štafetu předat někomu dalšímu.