Pýcha a pokora

   Byl jsem osloven časopisem IN, abych napsal zamyšlení na toto téma. Je to citlivá záležitost, protože se mě to (jako správného chlapa) velmi dotýká a s pokorou zápasím. Například už ten hřejivý pocit, být osloven abych něco napsal, a pak ta tvrdá realita, jak toto zdánlivě jednoduché téma uchopit a udělat si čas, abych dodržel své slovo, že to doopravdy napíšu. 

Z letní procházky na Pio Merlo ve Valle d'Aosta (2620m).

    „No jasně že vím, co to je pokora.“ Ale vím to doopravdy? Pokora a pýcha, to jsou dva extrémy, dvě protichůdné vlastnosti člověka. Pokora je moje vědomí, že vím, že jsem nedokonalý, nesamostatný, že jsem přímo závislý na tom, díky kterému existuji. Vím, že nejsem středobod vesmíru a v úctě se skláním před tím, který mě převyšuje. Pro mě křesťana je to Bůh, který mě stvořil, který mě přesahuje a na kterém jsem zcela závislý.

   V úžasu oněměn zůstávám stát, když si uvědomím zázrak života, to že jsem se mohl narodit a stát se člověkem. Anebo rozechvění při západu slunce, pozorování hvězdné oblohy, vyškrábání se na úpatí Monte Cervino či hukot Rýnských vodopádů u Schaffhausen. Nebo také když vstoupím do nádherně zdobené gotické katedrály, kterou před mnoha staletími, za pomoci primitivní techniky, stavěli naši předkové. Ale zejména to jsou živé chrámy, tedy lidé okolo mě. Když mohu doprovázet mládež na našem diecézním centru, která k nám často přijede z velké dálky, s důvěrou, aniž bychom se předtím znali. Návštěvy u starých a umírajících lidí, kteří se za nás modlí a kteří nám svým životem ukázali Boha a cestu, jak k němu dojít. Je mnoho impulzů, které mohou vést člověka, aby v úctě sklonil hlavu před Tím, který toto vše stvořil.

   Pýcha je pravým opakem pokory, zjednodušeně řečeno, přestanu uctívat to, co mě přesahuje, a dosadím si na toto místo sebe. Tvářím se, že jsem bohem sám sobě, ztrácím pud sebezáchovy, přestávám se kontrolovat. Nechci být na nikom a na ničem závislý, dokonce tuto svou zdánlivou nezávislost dokazuju svým postojem k životu. Dělá mi dobře, že se mohu všem ukázat, jak jsem dobrý, nejchytřejší, nejrychlejší, nejkrásnější. A jak se říká, pýcha předchází pád. A ten je nevyhnutelný, dříve nebo později.

   Jak zůstat pokorným a přitom nebýt out? Pokorný je ten, kdo se přijímá v pravdě, takový jaký je, s vědomím že vše pochází od Boha. Když tedy udělám dobrý skutek, pěkně zahraji na kytaru, dostanu nejlepší známku ve třídě nebo dostanu nějakou pochvalu, přijmu to s radostí a vděčností, protože se skrze mě projevil Bůh a mě to těší, že jsem mohl být jeho nástrojem. V duchu si můžu říct. „Bože, díky, že jsi mě použil a já se nechal vést.“ Bůh je borec a já se z toho raduji.

   Zatímco, když bych se upejpal, ve svém nitru se radoval, že si toho konečně všimli a dokonce vyžadoval uznání, ale přitom navenek bych říkal, že to nic, že to je dobrý, že vlastně o nic nešlo, že je to normálka a podobně, tak to je příklad falešné pokory. A nejvíc naše falešná pokora zabolí, když žádné uznání nepřijde. Tedy, proč by pochvala měla být, když jsme přece tvrdili, že o nic nešlo? ;-)

   Pěkným příkladem pokory je Panna Maria. Vidíme to na celém jejím životě. Například při zvěstování nepřesvědčuje anděla, že ona raději ne, že jsou jistě jiné lepší, že se na to necítí a že si tu budoucnost představovala jinak. Ne, pokorně odpoví: „Jsem služebnice Páně.“

   Kdo dokáže prožívat zdravou míru pokory už zde na zemi a radovat se z ní, ten zakouší odlesk toho, co bude jednou prožívat v nebi. Není žádnou slabostí a ostudou sklonit se v úctě před Bohem, a v důvěře a otevřenosti přijímat vše, co nám přichází do cesty.

   PS: K časopisu IN: Je to časopis pro děvčata, jako alternativa ke komerčním médiím, která mají jediný úkol, a to vydělat peníze. Podle toho pak vypadá i jejich obsah, který šokuje, hovoří na různá žádaná témata sekularizované společnosti, o kterých se mnozí pobožní rodiče stydí mluvit, a taky boření tabu, zejména těch sexuálních.

   Časopis IN nabízí jinou cestu, kde obsah časopisu psaný jazykem mladého člověka předkládá vztah k druhému člověku,  sám k sobě, k životu a ke světu dle křesťanských zásad.