Animátoři v katedrále

   V sobotu v Brněnské katedrále otec biskup Vojtěch slavnostně předal absolventům animátorského kurzu osvědčení. Stáli v presbytáři a toto předávání sledovaly zhruba dvě tisícovky mladých z lodi. Pozorovaly jejich radostné tváře, nadšení pro Krista a službu druhým, choreografii jejich prezentace života a nevím co dalšího.

  (foto Honza Čermák - Diecézní setkání mládeže s biskupem)

   A já si položil otázku: „K čemu je vlastně ten animátorský kurz dobrý?“

   Napadlo mě, zda si tu otázku položili sami účastníci a jestli se jejich názor v průběhu kurzu, který trval dva roky, celkem deset víkendů, nějak měnil a vytvářel. Přece jenom být v partě zhruba několika desítek svých vrstevníků musí člověka dostatečně formovat, inspirovat navzájem a nutit zamýšlet se nad sebou. A do toho velmi pestrý program a výborní lidé, kteří kurz doprovází. A tak jsem se zamyslel i já, co je dle mého názoru cílem tohoto kurzu.

   Je to workholismus typu: založit spolčo a scholu, naučit se hrát nejméně na tři hudební nástroje, jít studovat pedagogiku a katechetiku. Přitom vymyslet a vést několik farních kroužků, doučovat slabší děti, vypomáhat knězi v sousední farnosti a ve všední dny ministrovat, protože kluci ministranti chodí jen v neděli. Během roku vymyslet, zorganizovat a realizovat tři víkendovky pro školní děti, a v adventu a postu duchovní obnovu pro mládež. Zároveň spolupracovat s animátory v děkanátu a připravit děkanátní setkání mládeže. Samozřejmostí je podpora Diecézního centra mládeže v Brně a podílení se na většině aktivit, od diecézka, Kefas až po celosvětové setkání mládeže v Krakově. A ještě prázdninové tábory, chaloupky, výlety na kole a další aktivity, které si ani nedokážu představit.

   Takového animátora si neumím představit, který by toto vše naplno zvládal a dělal. A pokud ano, jestli by vydržel toto nasazení alespoň jednu sezónu. Jistě je lepší se opotřebovat než zrezivět, ale vše má své meze.

   Nebo je to odvaha proměnit sám sebe a dát se Bohu k dispozici? Prohloubit a žít svůj život s Kristem? Možná to vypadá moc teologicky a odtažitě od problémů všedního života. Možná to vypadá příliš všedně a obyčejně.  

   Přesto si myslím, že každý, kdo si poctivě prošel animátorský kurz, udělal na sobě obrovský kus práce a posunul sám sebe blíž Bohu a k druhým lidem. A pokud přitom objevil nějakou svou hřivnu, odvahu se zapojit do života společnosti a s něčím pomoci, tak je to úžasný bonus tohoto kurzu.

   Stál jsem v katedrále a viděl ty nadšené mladé animátory v modrých mikinách, kteří se tu otevírali Božímu povolání ve svém životě. Myslel jsem na ten okamžik, kdy jsem tu já před pár lety stál a dával se skrze svého biskupa Bohu k dispozici. Nevěděl jsem tehdy, kam mě jeho rozmary a láska zavedou, tehdy by mě vůbec nenapadlo, že bych mohl skončit na centru pro mládež a doprovázet mladé lidi hledající smysl a naplnění svého života. Tedy, dát se k dispozici Bohu a pak jen žasnout, jak si to On dokáže použít.

   Cestou domů jsme jeli s naším týmem malovaným autem po dálnici a naše oblíbená kapela Scorpions hrála píseň Wind of change. Dva roky k nám na centrum jezdili naši miláčkové animátoři. Naučil jsem se jejich jména a zamiloval jsem si je, a najednou kurz skončil. Ale zase pokračují nové kurzy. Je to vítr změny, stále se vyvíjíme, posouváme a měníme. Přesto jsem se neubránil slzám. A nebyl jsem sám.