Slavit s anděly

   Krátce po kněžském svěcení jsem se rozhodl, že bych chtěl každý den slavit mši svatou. Prostě nebrat volný den jako příležitost, abych si udělal volno i od Boha.

    A nebyl to problém. Když ale z nějakého důvodu nebyla mše svatá v místě mého působení, jel jsem slavit do okolí za někým z přátel. Až na svém nynějším místě jsem občas v pondělí začal slavit soukromě. Být sám u oltáře.

   A podobně i dnes. Vešel jsem večer do kaple, kterou právě prozařovalo zlatavé zapadající slunce. Uvědomil jsem si, že dnes je mi fakt blbě. Jsem asi trochu přetaženej, lomcuje se mnou střevní chřipka a teplota. Byl jsem si vyřízenej. Možná i to slunce, které postupně mizelo mezi stromy, a tma která se rozlévala po kapli, mě přivedlo na myšlenku, jak slaví mši svatou staří a nemocní kněží, když jsou sami zavřeni na pokoji, ve svém stárnoucím a nepohyblivém těle.

   Nejprve mi to vadilo, když jsem občas trochu ztratil rovnováhu a musel se přidržet masivního oltáře, nebo když mi hlavou projela ostrá bodající bolest hlavy, či únava a touha si sednout, odejít, dát si dnes pauzu. Promiň Bože, už to nedávám a Ty to jistě pochopíš.

   Byl jsem tam na první pohled sám, odpovídal sám sobě, rozpažil všeobjímající ruce, které při mši svaté dávám Kristu, modlil se nahlas a dokonce jsem i zpíval žalm a antifony, což obvykle nedělám. A pak jsem si představil v té kapli spousty andělů, se kterými právě teď mohu slavit Eucharistii a najednou jsem už nebyl sám. Bylo mi dobře, i když tělo bylo slabé.

   Možná se toho taky jednou dožiju, že budu starý a nemohoucí, občas se světlou chvilkou rozpomenutí, a budu slavit Eucharistii sám, jen s anděly.